Odsuzování dnešních ruských protiteroristických úderů míru rozhodně neprospěje!

Odsoudit dnešní protiteroristické údery na území fašistické Ukrajiny ovládané loutkovou proamerickou vládou může opravdu jen prase!

Ty časy, kdy býval Děčín odporným německým městem, jdou, díkybohu, nenávratně pryč. Teď je Děčín městem českým a a navždy už českým městem bude, neboť jeho náměstkem primátora je zde skutečný vlastenec, starý noční vlk, který se nebojí výt na Měsíc v novu.

S vlastencem je vždy dobré pohovořit a tak jsem za Foldynou zašel na děčínský magistrát, jenž na mne okamžitě dýchl duchovní atmosférou pravoslavného chrámu.

„Těpic, Foldyno, jak se daří, ty stará velká vlastenecká vojno? “ pozdravil jsem starého vlasteneckého soudruha a rozhlédl se po jeho kanceláři plné kožených motorkářských bund, „máš to tady pěkné, to se hned pozná vkus. Připadám si skoro jako v Institutu Václava Klause, jen tu chybí před dveřmi Jakl a taky Orbán. Ale mapu Ruska navždy tady taky máš, to je prima!“

Foldyna měl skutečně na zdi velkou mapu Ukrajiny, v níž byly zapíchané červené praporky.

„Tu mi přivezli hoši z Nočních vlků. Měli ji omotanou na holém těle, aby ji dostali přes hranice, požehnal ji patriarcha Kirril,“ přikývl Foldyna a nadšeně ukázal na mapu, „vidíš ty červený praporky?

Tam všude dnes dopadly ruský rakety! Banderovci neměli dnes příjemnej budíček!

Proti teroristům je potřeba tvrdě zakročit. Ještě, že jsem si udělal ty červený praporky do zásoby. Mám jich tisíce a budu je zapíchávat tady do týdle mapy tak dlouho, dokud nebude úplně rozpíchaná.

Já jsem tak šťastnej, že to dnes na Ukrajině bouchalo, ani nevíš jak. Z Kyjeva bez elektriky bude za týden místo vobrovský nádherný katastrofy. Mně se tak radostí třásla ruka, že jsem se pobryndal. Koukej, tady ten flek na kalhotech, to je vod kafe. Pěkně jsme těm fašistům vyprášili dnes ráno kožich, Vokamura štěstím úplně zapomněl mluvit japonsky a Bašta zase naopak přestal koktat!“

Foldyna měl opravdu na kalhotech zepředu velký hnědý flek, jak se pobryndal od kafe.

„Snad se budou dát nějací Ukrajinci převychovat. Jen se jim musí pouštět ruská televize, aby si uvědomili, co ve skutečnosti jsou, fašistická svoloč. Hlavně se teď ale nesmí přestat s těmi raketovými útoky. Kdyby se s tím přestalo, míru to rozhodně neprospěje!“ upozornil jsem na nebezpečí, které hrozí míru, kdyby se teď přestalo s raketovými útoky na dětská hřiště.

„Toho se nebojím. Já si totiž udělal ještě zelený vlaječky. To jsou atomovky. Napřed rozpíchám tudletu mapu červenejma vlaječkama a pak ji rozpíchám ještě jednou zelenejnama vlaječka. A kde bude zelená vlaječka, jako že tam spadla atomovka, tam už bude navždycky Rusko,“ uklidnil mě Foldyna a vytáhl ze zásuvky stolu zelené vlaječky.

„Jsou pěkný fakt. Já se modlím, aby nám sem taky pár atomovek poslali, aby taky už nás bylo Rusko navždycky, snad jich mají dost,“ přiznal jsem se.

„Neboj, pošlou nám je. Nezapomenou na nás, jsou to naši bratři, nenechají nás ve štychu, dekolonizují nás. I tady bude Rusko navždy. Nádherné a velké Rusko, kolébka lidstva, Boží království na zemi, a tady, tady už Rusko navždy je!“ udeřil se Foldyna do hrudi.

„Ano, tam už Rusko navždy je!“ udeřil jsem se i já do hrudi tak prudce až jsem zavrávoral a padl Foldynovi do náruče, v níž mě něžně sevřel, kdo miluje Rusko, ten miluje i lidi.