Odstoupit by neměl pan Vondráček z ANO, odstoupit by měla paní Němcová z ODS

A taky by měl samozřejmě odstoupit i Satan. Ten by měl možná odstoupit ze všech nejdřív. Apage Satanas!

            Cestou do své čajovny musil jsem chodit jistou ulicí, jinudy to nešlo.

            Není to moc příjemná ulice, protože domky, které ji lemují z obou stran, jsou jen přízemní a navíc ještě s eternitovými střechami.

            „Proč mají ty baráky jen jedno patro a eternitové střechy?

            Fuj, taková ohavnost!“ musel jsem si pokaždé hnusem odplivnout aspoň pětkrát.

            V posledních dnech se cesta touto ulicí stala ještě nepříjemnější. V okně jednoho z těch odporných přízemních domků se totiž objevila za záclonou postava.

            Nesnáším postavy v oknech a za záclonou obzvláště!

            Co se mají schovávat za záclonou, a co mají hledět z okna!?

            Tato postava mi cestu do mé čajovny znechutila natolik, že jsem tam chodil jen s největším odporem a jen proto, že mi ani nic jiného vlastně nezbývalo, protože bez pití čaje by se moje existence už zcela proměnila v nechutnou onanii.

            „Tak už dost!“ vybuchly dnes ve mě saze, když jsem cestou do čajovny opět zahlédl v okně onu postavu, která mne tak mučila.

            Jako nepříčetný jsem vtrhl do onoho domku a, aniž bych se vyzul, vstoupil jsem do jedné z jeho dvou místností.

            Postava, která stála u okna, byla žena.

            „Odstupte od toho okna, nebo na vás zavolám Českou poštu!“ zařval jsem jako tur.

            Žena se otočila a já zkameněl hrůzou.

            Stál jsem tváří v tvář Miroslavě N., nejnebezpečnější ženě za oknem na celém světě!

            Beze slova ke mně kráčela, usmívajíc se stále víc a víc.

            Chtěl jsem utéct, zachránit, ale nešlo to, stál jsem jako přimražený.

            Miroslava N. byla už jen krok ode mě.

            Z mého hrdla vydral se nelidský skřek, který ale zdi domku spolehlivě skrze sebe nepustily ven.

            „Co řvete?

            Chtěl jste přece, abych odstoupila,“ řekla roztomile Miroslava N. a jediným, takřka nepostřehnutelným pohybem, mi vyrvala mozek z lebky.

            Co s ním udělala, to už netuším, ale myslím si, že s mým mozkem se toho moc dělat nedá.