Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme Babišovi!

Já už jsem Babišovi odpustil. Všechno. Čapí hnízdo i únos syna, i to všechno ostatní. Jestli vám můžu poradit, odpusťte mu taky, protože takové odpouštění je nárámná věc. Nelžu

            N. byl bezpochyby darebák, svině.

Myslil jen na peníze, ale ne proto, aby je pak zpětně věnoval na dobročinné účely jako Gates či Babiš, na to byla jeho povaha příliš nízká a jeho charakter příliš zlodějský. I starostenský úřad si ve volbách kupoval a ani ho to příliš nestálo. Slíbil jen, že bude-li zvolen starostou, odpustí svým dlužníkům část úroků, ovšemže lichvářských a nebylo u nás takřka nikoho, kdo by nebyl jeho dlužníkem.

Vlastně to bylo na jeho poměry ještě milosrdné gesto, protože nám také mohl vyhrožovat tím, že pokud nebude zvolen starostou, dá nás všechny do exekuce...

I já jsem mu dlužil. Potřebovali jsme si nutně koupit novou televizi, protože ta stará přestala náhle vyhovovat našim požadavkům na kvalitu obrazu, který se nám najednou zdál příliš hrubozrnný.

„Přece si nebudeme kazit oči!“ rozhodl jsem jednoho večera, že si koupíme novou televizi.

Ale kde na ni vzít, když jsme pořád ještě spláceli hypotéku a krátce předtím si koupili i nové druhé auto, protože to druhé auto, co jsme měli předtím, byl diesel?

Zašel jsem tedy za N., jestli by mi nepůjčil.

„Je hloupost kazit si oči!

Půjčím ti, to víš, že ti půjčím.

Tady je smlouva, pořádně si ji přečti!“ podával mi N. smlouvu.

Důkladně jsem si ji přečetl, neshledávaje na ní nic pro mne nápadně nevýhodného.

Podepsal jsem ji a N. řekl: „Až přijdeš domů, budeš mít peníze už na účtu. Ještě dnes si můžeš televizi objednat a zítra ti ji přivezou.“

Poděkoval jsem a šel domů s hřejivým pocitem, že si nebudeme kazit oči u toho dva roky starého křápu.

Když jsem přišel domů, byly peníze opravdu už na účtu. Ale místo radosti mne popadlo jakési nepěkné tušení. Vyndal jsem smlouvu z kapsy, abych si ji znovu přečetl, a ke svému neskrývanému zděšení jsem zjistil, že RPSN, které se mi, když jsem smlouvu četl u N., zdály směšné malé, jsou ve skutečnosti lichvářské.

„Nechápu to!

Opravdu to nechápu!“ bědoval jsem.

            „To budou jistě nějaké čáry!“ shodovali se všichni, ale dokazujte u soudů, notabene dnešních soudů, že jste se stali oběti jakýchsi čar.

            Peníze jsme ale už měli, nedalo se nic dělat, museli jsme si televizi objednat a na druhý den opravdu přišla, ten rozdíl mezi ní a starou byl opravdu znatelný, oči nás už opravdu tolik nebolely.

            Jenže dluh se musel splácet. Ale ať jsem dělal, co jsem dělal, pořád jsem ho nemohl celý splatit. Pořád v tom byly jakési čáry, čím víc jsem ho splácel, tím víc jsem dlužil, až jsem pochopil, že moje situace je zcela bezvýchodná.

            Ačkoliv to zpravidla nedělám, začal jsem se modlit za N.-ovu smrt. Člověk by se neměl modlit za něčí smrt, protože v tu chvíli se staví na roveň Dábla, který pokouší boha.

Když se modlíme za něčí smrt, říkáme tím: „Jestli ten a ten nezemře, jak si přeji, pak, bože, neexistuješ!“

            Něco takového je samozřejmě rouháním, ale co mi zbývalo?

            Ostatně nebyl jsem sám, kdo se za smrt N. modlil, modlili se za ni skoro všichni v našem městečku, neboť všichni byli N.-ovi dlužníky.

            „Copak je to naše vina, že se modlíme za jeho smrt?

            Kdybychom mu nedlužili, kdyby naše dluhy bez přestání nerostly, nemodlili bychom se přece za jeho smrt.

            Ne, my, ale N. je tím vinen, že se modlíme za jeho smrt!“ shrnul to jednou lapidárně pan farář, který mu taky dlužil.

            Vypadalo to, že bůh neexistuje, neboť naše modlitby nebyly dlouho vyslyšeny, až se konečně N. přece jen zabil ve svém autě. Několik dní předtím mrzlo, všechno bylo řádně promrzlé, ale pak přišlo prudké oteplení a s ním i déšť.

            Udělalo se náledí a na tomto náledí nezvládl N., který jezdil jak hovado, jak je u lidí jeho druhu dobrým zvykem, své auto a vrazil do betonového pilíře železničního nadjezdu, pod kterým právě projížděl.

            „Uff!“ oddechli jsme si všichni, jako by se smrtí N. zanikly všechny naše dluhy.

            Týden na to měl N. velkolepý pohřeb. Mezitím se opět na tři dny ochladilo, takže mrzlo, jenže v den pohřbu mělo přijít zase oteplení. A opravdu přišlo. Do kostela, kde se konala mše, a kde byla hlava na hlavě, neboť nebylo nikoho, kdo by nechtěl vidět rakev upíra, jenž ho vysával, se lidé ještě dostali.

            Jenže pak začalo mrholit a zase udělalo zrádné náledí. Nikdo však v kostele na to nemyslel. Všichni se radovali a i pan farář sotva skrýval radost, když nad rakví mrtvého odříkával předepsaná slova. Byl jsem jedním z těch, kdož měli vynášet lichvářovu rakev, štěstí se na mě usmálo, když se o to losovalo.

            N. vážil dobře metrák, ale nenapadlo mne ani na chvíli, že bych se tohoto radostného úkolu zřekl. Konečně skončily všechny nutné ceremonie, a já si spolu s ostatními nosiči s hekáním dal rakev na rameno. Nesli jsme ji, klesajíce pod její tíhou, uličkou mezi lavicemi a všichni nás plácali po zádech.

            Před dveřmi k nám přiskočilo asi dvanáctileté děvče, aby nás varovalo: „Dejte pozor, je tam zase náledí!“

            Ale kde bychom věnovali tomu pozornost, když nás na ramenou tížil tak cenný náklad, mrtvola toho, kdo žil jen pro peníze!

            Vyšli jsme před kostel a v tu ránu jsme byli všichni na zemi!

            Já si zlomil ruku v zápěstí, ale rakev se na ledě rozjela dolů, protože kostel je u nás na kopci. Poskakovala po schodech, až se s rachotem zastavila o strom, dobře již stoletý kaštan, který na jaře vždy nádherně kvete, ale teď byl, to se ví, docela holý. Při tom všem se nedbale připevněné víko rakve uvolnilo, a její jediný obyvatel z ní vypadl, a jak byl ztuhlý, rozjel se po ledě taky.

            Běžet za rakví a za mrtvým po náledí nemělo smyslu, takže všichni tomu nečinně přihlíželi.

            Kdosi mi pomohl vstát, ruka mě pálila jako čert.

            „Dobře mu tak, hajzlovi, nic jiného si nezasloužil!“ řekla jakási shrbená stařenka se žaltářem v ruce.

            „Tak, tak!“ přikyvovali ostatní.

            V tu chvíli se ve mně cosi vzedmulo a já vykřikl na celé kolo, zvedaje zlomenou ruku: „Jakož i my odpouštíme svým viníkům! Já jsem mu odpustil! Odpustil!“

            A sotva jsem to vykřikl, zatočila se mi hlava, a kdyby mne pan farář nechytil, asi bych znova sebou žuchnul na zem.

Jak se pak v nemocnici, kam mne kvůli náledí dopravili se značným prodlením, ukázalo, nezlomil jsem si při svém pádu jen ruku, ale zároveň utrpěl i otřes mozku, čímž se to celé naštěstí rozumně vysvětlilo.