Odpůrce očkování proti Covidu přijde nakopat do hýždí

Kdo odmítá očkování proti Covidu, nebude žít věčně. Jedna a jedna jsou dvě. Ale vykládejte to hlupákům, kteří se vzpouzí vakcinaci

            Za celé dopoledne potkal jsem na cestě spoustu bryček, které jely mým směrem. Byly ale tak plně naložené, že i vozkové, vousatí a divně shrbení, museli kráčet vedle svých bryček pěšky a každou chvíli pohánět zoufale vyzáblé koně bičem, aby se definitivně nezastavili a vysílením nepadli na zem.

            „Svezl bych vás, ale vidíte sám, jsem úplně plný. To víte, vánoce, lidé jsou jako šílení.

            Řeknete mi, co by se stalo, kdyby si půlku těch krámů nekoupili teď, ale v létě?

            Copak by jim to neudělalo stejnou radost, copak by je potřebovali méně, než je potřebují teď?

            Jen se podívejte na ty nebohé koně!

            Kdybych je nešlehal bičem, už by se docela zastavili. I ta hovada si potřebují odpočinout, a to nemluvím o kaprech!

            Ale to ne, všichni si musí dávat dárky zrovna teď a člověk aby kvůli žvanci, proto, aby uživil rodinu, uštval němou tvář.

            Nasrat na nějaké vánoce!“ odplivovali si vozkové.

            „Nebojte, už brzy budou balíky doručovat drony. Povětří jich bude plné tak, že už v něm nebude místa nejen pro hmyz, ale ani pro ptáky. A všechny ty drony budou inteligentní, nebudete muset ukazovat žádnou občanku, protože vás samy poznají podle vaší oční sítnice,“ těšil jsem nebohé vozky.

            „Už aby to bylo! Když šlehám ta nebohá hovada bičem, jako bych šlehal bičem samotného Krista,“ zadoufali vozkové a ohnali se bičem, „hyjé, hni sebou, ty kurvo, máme toho dneska ještě hodně, do prdele se vším!“

            Teprve po druhé hodině odpolední dohnala mě bryčka, která byla prázdná, takže působila jako přízrak.

            „Jdete do Betléma?“ zeptal se mě vozka.

            „Jo, do Betléma,“ odpověděl jsem.

            „Nasedejte, kousek vás svezu,“ řekl a minutu na to jsme se už zase rozjeli, „jdete se podívat na svatý porod?“

            „Jo, jdu se podívat na svatý porod,“ přikývl jsem.

            „Však už je na čase, potřebujeme tu naději jako živou sůl,“ přikývl vozka a zeptal se mne, „ale víte, na co se nejvíc těším já?“

            „Na co, na očkování proti covidu?“ chtěl jsem vědět.

            „Kdepak! Já se těším, až se konečně otevřou lyžařské areály. Řekněte sám, co by to bylo za zimu, kdybyste si nemohl zalyžovat na umělém sněhu? To by nebyla žádná zima! Nechápu lidi, co jezdí v zimě do Egypta, nebo na Bali. V zimě se má lyžovat! Jděte do prdele s nějakým mořem v zimě! Sjezdovky musí být ale samozřejmě upravené, aby to mělo smysl.

            Nebo máte radši skialpinismus?

            Dát si pořádně do těla, poznat limity svého těla, vystoupit ze své komfortní zóny, přijmout výzvu?

            Já se vám přiznám, že na to nejsem, já mám rád své pohodlí. Buď vyjet nahoru lanovkou, třeba i sám v kabince, nebo vůbec nic.

            A že se tak nedozvím, jaké jsou moje limity?

            No tak se to prostě nedozvím, to je toho.

            Jezdíte tam každé vánoce, do Betléma?“

            „Každé,“ přikývl jsem.

            „Copak to letos nebude on-line, ten svatý porod? To se divím. Letos je přece všechno on-line. Pustí vás tam vůbec? Nebylo by lepší zůstat doma? Opravdu tam musíte letos jet?“ podivil se vozka.

            „Musím. Já jsem ta naděje, která tam přijde na svět,“ odvětil jsem.

            „Tak to jste vy? Ta naděje! A já pořád, odkud jste mi tak povědomý!“ zvolal vozka.

            „Ano, já. A taky Cesta, Pravda, i Život,“ přikývl jsem.

            „Tak to mi můžete říct, kdy už to všechno skončí. Nemyslím ještě svět jako takový, ale tahle ta divná doba, kdy není už nic jako dřív,“ chtěl vědět vozka.

            „Nechte se dobrovolně očkovat a do velikonoc je po všem,“ odpověděl jsem.

            „Vstaneme z mrtvých, když se necháme dobrovolně očkovat?“ zeptal se vozka.

            „Ano, z mrtvých, znovu se narodíte, očkování je skutečný křest,“ přikývl jsem.

            „Ale co vedlejší následky? Každé očkování má přece vedlejší následky,“ namítl vozka.

            „Kdo se nechá naočkovat, věčně živ bude,“ připomněl jsem mu.

            „Když to říkáte vy, tak to bude asi pravda. Ti, co se dobrovolně naočkují, budou žít věčně, a ti, co ne, co vakcínu odmítnou, ti věčně žít nebudou,“ pokýval vozka hlavou a dodal, „a ta hovádka, tam ve chlébě, ta na vás opravdu dýchají, nebo je to jenom nějaký počítačový trik?“

            „Opravdu. Jejich dech je horký a vlhký. Je mi přitom tak sladce, jako bych byl v inkubátoru, předčasně narozený o dva měsíce,“ řekl jsem.

            „Dva měsíce, to už je celkem dost. O měsíc, to bych ještě bral, ale o dva měsíce dřív, to už není žádná sranda, to už jde o kejhák.

Vidíte tamtu benzinku?

Tam už odbočuji, do Betléma musíte pořád rovně, máte to už jenom asi dva a půl tisíce kilometrů,“ řekl vozka a zamyšleně dodal, „když jsem vás kousek svezl, to bych měl být přece taky svatý.“

„Jste svatý, už jen proto, že nosíte roušku,“ ujistil jsem ho a seskočil z bryčky, protože bryčka byla už u benzinky,

Tam jsem si dal skvělou bílou kávu z automatu a dál pokračoval do Betléma, míjeje ve svém věčném návratu bryčky naložené všemožnými dárky, jak se každou nanosekundu budoucí věčnosti nezadržitelně blížil můj příchod na tento svět, ta velká chvíle, kdy nezůstanu jen v nebi a zase se stanu naočkovaným člověkem...