Odkaz Reinharda Heydricha stále živý

Už téměř sedmdesát sedm let je Reinhard Heydrich spokojeným rezidentem ve Valhalle, ale jeho odkaz je pořád živý 

            Heydrich byl vcelku slušný šermíř, jeden z těch lepších v SS, ale vlastních myšlenek příliš neměl, jakkoliv se jeho vůle mohla zdát pevnou. Za všechny kariérní úspěchy vděčil své ženě, která v něm našla muže, po kterém vždy toužila, rozhodného a přitom zároveň poddajného, dokonale tvárného.

            V Heydrichovi se Lině takového muže dostalo, muže, jenž by byl spolehlivým nástrojem v jejích rukou, které byly poněkud hrubé, připomínající ruce pradleny, ale toho si samozřejmě nikdo nevšímal, každého hned na Lině upoutaly (i Heydricha) modré oči, tak skvěle podtrhující její nordický vzhled.

            Heydrich, což je z hlediska genderu jistě zajímavé, tak nebyl ničím jiným než jen vykonavatelem vůle své ženy, díky ní se vyšvihl tak vysoko a nebýt onoho nešťastného atentátu a neméně nešťastné porážky německých zbraní, kdoví, kam by to až Heydrich dotáhl po přirozené Vůdcově smrti.

            Ráno toho příjemného pozdně jarního dne, kdy už se dalo jet v otevřeném autě, aniž by se člověk musel bát nachlazení (i když byl Hedrich voják, který musí, zejména na východní frontě, něco vydržet) řekl Heydrich Lině u snídaně: „Měla jsi pravdu, drahá. Tito Češi nejsou nic jen než jen odporně beztvarý sliz.

Opravdu stačilo zlikvidovat po mém nástupu na Hrad pražskou kavárnu, hezky popravit všechnu tu českou pseudoelitu a z Čechů se stali poslušní a vděční psi, kteří ve mně vidí spasitele, jenž je zbavil všech těch příživníků, které museli, dle svého svatého přesvědčení, živit ze svých daní.

Dle, svého přesvědčení, správný a poctivý Čech nenávidí českého univerzitního profesora ještě víc než vlastní tchyni. Jak se takovému Čechovi muselo už tehdy ulevit, když jsme zavřeli české vysoké školy a tak konečně český národ všech těch vzdělaných advokátů a filosofů, kteří mu pili krev po celou první republiku.

Dobře jsi mi, Lino, poradila, abych pražskou kavárnu zlikvidoval co nejdřív, že mne Češi budou za to budou vroucně milovat a oni mne skutečně za to milují. Když jedu na Hrad, nadšeně mne zdraví, jsem pro ně jejich pan protektor.

Víš, co o mne říkají?

,Nohy má dobré a hlavu ještě lepší!

Lepší Heydrich na Hradě než Beneš v Londýně!‘ to o mně říkají.

Samozřejmě, je to sliz, který není dobrý k ničemu jinému než jen k tomu, aby třísnil naše uniformy.

Ale Hrad mají pěkný, však taky stojí na místě pohanské svatyně. Dobře cítím tu energii, která prýští z toho místa a která mne nabíjí, ti mizerní Češi si takové místo ani nezaslouží.

Je zde sice ještě pár závistivých blbečků z odbojové žumpy, kteří se nechtějí smířit s novými pořádky, kteří neuznávají to, že nejčistší demokracie je diktatura, kdy v čele národa stojí vůdce milovaný lidem, jehož vůli svědomitě vykonává a pro který ve dne v noci maká, ačkoliv by si třeba mohl užívat na Bahamách.

Ale i tito závistiví blbečci, kteří nikdy nic nedokázali, budou brzy zlikvidováni. Sami Češi nám je vydají, dílem ze strachu o své mizerné životy, dílem ze závisti a nenávisti.

Vůbec nechápu, jak tak krásnou zemi může obývat tak mizerný národ!

Dej Čechovi pořádně nažrat a třikrát ti zapře Masaryka, jen aby dostal ještě přidáno a od přežrání praskl.

A přitom si myslí, takový Čech, jak není chytrý, jak s tím švejkováním každého převeze. Ale i ten jejich slavný Švejk by dnes skončil na popravišti, a co by mu pomohlo, kdyby se blbě usmíval na popravčí četu?

Tato země si zaslouží, aby byla zbavena tohoto slizu. Jen co vyhrajeme válku, k čemuž nám Češi poslušně dopomůžou, neboť každý vlastenecky cítící, londýnským rozhlasem nezmanipulovaný Čech musí mne uznávat jako nejvyšší národní autoritu, proměníme tuto nádhernou zemi v pozemský ráj, přesně tak, jak si přeješ, Lino.“

To řekl Heydrich při snídani své ženě toho rána a osm dní na to ležel už na prkně, když na něj spáchali atentát padákoví agenti vyslaní vládou kolaborující se zločinnými západními demokraciemi.

Lidé, slušní proklínali parašutisty do horoucího pekla a Jiří Ovčáček, mluvčí Protektorátu Čechy a Morava neúnavně burcoval otřesený národ: „Hanebný a zákeřný útok pražské kavárny a odbojové žumpyna pana protektora musí být krvavě pomstěn!“

Kam se na něj hrabě věčně morálně selhávající Peroutka!