Od zmatení pojmů ke zmatení hodnot. Polemika s češtinářkou pí V. Valíkovou

Slovo manželství sahá až k samotným počátkům naší civilizace. Skutečnost je taková, že nebýt tohoto slova, taky by naše civilizace nejspíše ani nevznikla

            Když ráno procitnu ze svých ohavných snů, když už jsem jednou nohou v hrobě bdění, mám jasný a zřetelný dojem (natolik jasný a zřetelný, jako by mi v tuto zlomovou chvíli byla něčím, co je nad námi, zjevována pravda), že veškerá historie lidského bytí (ono hegelovské das Sein) není ničím jiným než jen nepřetržitým zmatením pojmů, zmatením vskutku babylonským

            Nu ovšem, je to logické, tím se přece liší člověk od boha, totiž tím, že pro boha nemůže být zmateného nic, kdežto pro člověka je zmatené všechno, kdyby tomu taky nebylo, nebyl by bůh bohem a člověk člověkem.

            Proto mne tak velmi zaujal článeček Manželé Karla IV. Od zmatení pojmů ke zmatení hodnot, který na zdejším blogu nedávno (říkám nedávno a přitom každá sekunda obsahuje v sobě nekonečně mnoho věčností, protože i bůh je nekonečně mnohokrát obsažen ve svém bytí) zveřejnila češtinářka pí Válíková a který se, jak už naznačuje jeho nadpis, zabývá dokonce nejen zmatením pojmů, ale rovnou i hodnot!

            „Ejhle člověk!“ zvolal jsem nadšeně po jeho přečtení, protože tento článek potvrzuje všechno výše řečené přímo ukázkově, tento článek je nezvratným, na zlatém podnose servírovaným důkazem toho, že veškerá lidská existence není skutečně než jen zmatením pojmů, protože tento sám článek je takovým zmatením pojmů, že být jako pí Valíková katolíkem, označím jej za plný nebezpečných bludů.

            Katolíkem však naštěstí, díkybohu nejsem, a tak nemusím  naivní představy pí Valíkové o tom, co jsou ty jedině správné pojmy a jedině správné hodnot považovat za bludařství, před nímž tak vehementně varuje čtenáře svých dopisů sv. Pavel.

            O co jde?

            Pí Valíková si bere ve svém svižném dílku na paškál pojem manželství. Rozčileně v něm dokazuje, že tento pojem nesmí být za žádnou cenu použit pro stejnopohlavní svazky, neboť je cca několik tisíc let (přičemž stáří vesmíru stvořeného bohem se odhaduje na 4,5 miliard let) používán toliko jako označení pro svazek mezi mužem a ženou. Proto je  pro nás, lidi, pojem manželství ve vesmíru, v němž námi viditelná a uchopitelná hmota představuje jeho cca 5%, nezpochybnitelnou jistotou, pevným bodem uprostřed nekonečna. Nebýt pojmu manželství jako svazku muže a ženy, propadl by se náš titěrný lidský svět nejspíše do absolutního chaosu.

            Může být samozřejmě otázkou diskuze, je-li podstatou manželství to, zda jej tvoří muž a žena, tedy zda je podstata manželství ryze materiální, nebo zda je podstatou manželství láska, která nutí dvě osoby, ano, i stejného pohlaví, k tomu, že chtějí být nerozlučně spolu v dobrém i zlém. Pí Valíková se domnívá, že podstatou manželství není láska, ale jeho čistě materiální a tělesná stránka, a proto tomu musí nutně odpovídat i pojem manželství.

            Nu, nutno přiznat, že v mnoha manželstvích mezi mužem a ženou najdeme všechno možné než jen lásku, a proto podstata manželství nejspíše opravdu není duchovní, ale toliko tělesná, tam kde je láska, tam manželství opravdu není třeba...

            To je samozřejmě věc názoru. Ale co už není věc názoru, je to, jakým způsobem paní Valíková mate pojmy a přitom se dovolává boha, aniž by o něm cokoliv věděla. Ostatně to je právě pro katolíky typické, oč méně toho o bohu vědí, o to víc kolem sebe zuřivě kopou a nazývají všechny ty, kdo nejdou s nimi, bludaři.

            Ale existuje skutečně něco takového jako manželství, je manželství skutečně posvátným svazkem mezi mužem a ženou právě z pohledu boha?

            Proto, abychom zjistili, jak se věci skutečně mají, nemusíme chodit daleko. Stačí sáhnout po bibli, kde je doslova všechno a asi se všichni shodneme, že rozhodující je to, co je zjeveno v bibli, a ne to, co říká, při vší úctě k ní jako jinak skvělé češtinářce, pí Valíková.

            „Mé království není z tohoto světa!“ hlásá ten, v jehož zmrtvýchvstání pí Valíková věří, stejně jako věří, že hostie proměněná v rukou kněze a rozplývající se na jejím jazyku, je Jeho tělem.

            Co to asi tak může znamenat?

            Tvrdí-li pí Valíková, že tento náš svět je formován, nebo rovnou definován slovy a znaky, pak Ježíšovo království, do něhož se tak těší (a kdo by se do něho taky tak netěšil?), musí být popřením, respektive anulováním všech těchto pozemských slov a pojmů, jejichž zmatení se pí Valíková snaží tak vehementně zabránit vlastním tělem.

            Jak se bude pí Valíkova tvářit, až se ocitne v Ježíšově království, kde žádný z pojmů, které jsou stavebními kameny tohoto světa, nebude tím, čím dosud byl?

            Bude proti tomu taky protestovat, bude se snažit zabránit „orwelovskému“ zmatení pojmů tváří v tvář samotnému Kristovi?

            „Boží království je radikálně jiná skutečnost,“ říká ostatně i sám veliký prof. Halík, a jak si jinak představit konec světa, jenž je podmínkou příchodu Ježíše a jeho království než právě tak, že se zhroutí veškeré pojmy, na nichž je postaven tento svět, jeho domnělý řád?

            Chtě nechtě se nabízí otázka, v co vlastně věří pí Valíková, není-li ochotna či schopna připustit, že právě s druhým příchodem Ježíše nastane takové „zmatení“ pojmů, že první budou posledními a poslední prvními, že ti, co se povyšují (katolíci) budou ponížení a ti, co jsou ponižováni (zatracováni katolíky) budou povýšeni?

            Samozřejmě, pí Valíková si může věřit, v co chce, ostatně na tom, v co věří, vůbec nezáleží.

            Je tady ovšem ještě jedna věc.

            „Po vzkříšení se muži nežení a ženy nevdávají, žijí nebeští andělé“ dí Ježíš (ani bych se nedivil, kdyby pí Valíková tento Ježíšův výrok neznala)

            Ježíš nám prostě sděluje, že v božím království, to jest u boha, žádný pojem manželství, které pí Valíková tak vehementně, obhajuje, prostě neexistuje, proto není „pozemský“ pojem manželství než jen umělým konstruktem.

            Kdybychom chtěli být skuteční důslední, šli až na dřeň této Pravdy zjevené samotným Ježíšem, pak bychom museli tento výrok interpretovat tak, že po vzkříšení, to jest v božím království, se lidé prostě už pohlavně nerozmnožují, tj. jsou jako nebeští andělé, tedy spojení muže a ženy zde pozbývá jakéhokoliv smyslu, protože lidé jsou osvobození z područí rozmnožovacího pudu a co jiného je homosexualita než právě popření rozmnožovacího pudu, jenž je přímým důsledkem pádu člověka, a tudíž jsou homosexuálové pro boha mnohem čistší než ti, kteří je odsuzují?

            Ostatně jistě není náhoda, že tato Ježíšova slova, které si snad netroufne zpochybnit ani pí Valíková, se přímo týkají jeho babičky z matčiny strany (prarodičů, ani jiný příbuzných z Otcovy strany Ježíš pochopitelně nemá), která byla ženou tří mužů...

            Verva s jakou pí Valíková brání pojem manželství, je jistě obdivuhodná, ale vcelku zbytečná. A v tomto případě i tak trochu kontraproduktivní. Kdo chce věčně žít v božím království, kdo tam chce vzdychat blahem, by asi neměl takto vehementně popírat Ježíšova slova a stavět se na odpor boží vůli, jak to dělá naše češtinářka.

            Ale, kdo jsem já, abych pí Valíkovou za zmatení pojmů, kterého se ve svém článečku dopouští, odsuzoval?

            Jsem ten, kdo jsem, a proto naopak toto zmatení pojmů, kterým úporný článek naší češtinářky je, srdečně vítám, chaosu, v němž se ztrácí Pravda, není nikdy dost...

            P.S. Jen pár hodin poté, co jsem dopsal poslední slovo tohoto blábolu, které se následně stalo tělem, praskla mi přímo před očima záchodová mísa, nezůstal z ní doslova kámen na kameni...