Očkování proti Covidu je aktem Kristovy lásky. Podle papeže určitě

Veškerá láska na tomto světě pochází od Ježíše Krista, stejně jako veškeré zlo na tomto světě pochází výlučně od Ďábla. Z toho vyplývá, že očkování proti Covidu je skutečně aktem Kristovy lásky, platným trvale a jednou provždy

            Svatý Otec se ke mně naklonil a důvěrně mi zašeptal do ucha: „Vám to můžu říct, Vy jste Ďábel. Těšte se, nastaly poslední okamžiky Vaší existence.“

            Slova Svatého Otce mne samozřejmě vylekala.

            „Cože? Snad nenastane konec světa?“ vykřikl jsem, maje poplašeně bijící srdce až v krku.

            „Ano, Ježíš přijde podruhé na náš svět. Vše, co teď vidíme kolem, přestane rázem existovat. To, o čem my, katolíci, sníme ve dne noci, se stane skutkem, vy budete poražen, zaniknete stejně jako všechny peníze ve Vatikánské banky, rozplynete se jako pára na křtitelnicí.

Už pozítří!“

            „To není pravda, lžete Svatý Otče!“ nechtěl jsem uvěřit slovům Svatého Otce, ačkoliv ten se nikdy nemýlí, „dva tisíce let Ježíš nepřišel, proč by měl přijít zrovna teď?

            Ukažte my katolíka, který by chtěl přijít o všechno, co má!

            Neznám žádného katolíka, který by se nemodlil za to, aby nepřišel konec světa!

            Ne, nevěřím tomu, že Ježíš přijde!“

            Svatý Otec se úlisně usmál.

            Sundav si z hlavy svoji čepičku, předstíral, že ji čistí od částeček prachu, a přitom si vykládal jako by pro sebe: „Nezáleží tomu, čemu vy věříte, nebo nevěříte. Jste Ďábel, a proto jste předem odsouzen k porážce na jatkách apokalypsy.

            Ale abych vás uklidnil. To, co vám říkám, mi zjevil sám Náš Pán, Ježíš Kristus.

            Zrovna jsem se modlil za vaši spásu, když mne někdo zezadu lehce políbí na tvář.

            Otočím se a on to Náš Pán, Ježíš Kristus.

            ,Nech toho, je to zbytečné. Ďábla už nic nezachrání, pozítří přijdu zničit tento svět prolezlý hříchem,´ oznámil mi Kristus.

            ,Už pozítří budeš spravedlivě soudit živé i mrtvé?´ vykřikl jsem radostně.

            ,Ano, už pozítří,´ přikývl Kristus a otřel si o moje bělostné roucho svoje rány, ze kterých mu bez přestání cvrčela Jeho krev, ,byl bych býval přišel už mnohem dřív, ale musel jsem čekat, až bude naočkována nejméně polovina žijícího lidstva, abych aspoň ji mohl vzít do božího království, abych si nepřipadal jako masový vrah, protože očkování je úkon lásky, která snímá hřích z tohoto světa a tedy očkování jsem i já Kristus.

            Chápeš to?´

            ,Chápu to!´ vykřikl jsem, štěstím bez sebe, že se moje bílé papežské roucho barví Kristovou krví, ,jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu! Kdo uvěří a dá se očkovat, bude spasen! Jestliže se nenarodí někdo z vakcíny a z Ducha, nemůže vejít do Božího království!

Víra a křest patří k?sobě! To víme jistě. Jako by tu ale Písmo otevíralo různé výhledy na Boží dílo i na lidské činy. Je tu víra, které vede k očkování. A je tu očkování, které vede k?víře. A jsou tu očkování a víra, které přijímají tytéž Boží dary. Jako by se v očkování snoubila různá hlediska, nebe se zemí. Člověk se tu pozvedá až k nebi.

Sám bůh tu s?námi jedná zemitými prostředky!

A může tomu snad být v?Ježíšově evangeliu jinak?!´

,Přesně tak´ přikývl Kristus, nepřestávaje si utírat ruce do mého roucha, ,díky Bohu a práci mnoha lidí nyní již máme vakcíny, které nás spolehlivě chrání před následky dědičného hříchu. Očkování přináší naději na ukončení pandemie hříchu a života v něm, protože očkování není jen pouhým symbolickým ponořením do mé smrti a mého vzkříšení, ale je skutečnou nadpřirozenou proměnou, jakož i zaslíbením.

Zkrátka a dobře, vpich na rameni je mým znamením, a jen takto označený člověk má právo být nazýván božím synem a dědicem božího království.

Proto je očkování jednoduchý, ale hluboký projev podpory společného dobra a péče o sebe navzájem, zvláště o ty nejzranitelnější, kteří snadno podlehnou pokušení, to znamená kněze, amen!´

Tak vidíte sám. Z toho, co mi řekl Náš Pán, jasně vyplývá, že je tady pozítří jako na koni a všichni, kteří mají na rameni Jeho znamení, budou spaseni, zachráněni pro život věčný, protože se vydávají do služby Pánu Našemu.

Co vy, na to, milý Ďáble?“

Svatý Otec přestal čistit svoji papežskou čepičku a vítězoslavně upřel na mě svůj pronikavý pohled a bylo to, jako by na mě skutečně hleděl sám Kristus, můj největší nepřítel, který mne nyní měl připravit o veškerou moc nad tímto světem jednoduše tak, že tento svět nadobro zničí.

„Bože, i ty jsi mě opustil? To je můj konec! Já věděl, že po mně přijde někdo větší!“ zaúpěl jsem, stáhl ocas mezi nohy a vyběhl ven ze Sixtinské kaple, jako bych sám nejlíp nevěděl, že před láskou Krista není kam utéct, že mne pozítří  sežehne kdekoliv budu, třeba i v samotném nebi na nebeském trůnu...