Očkování osvobozuje od žlutých hvězd!

  Pořád si dokola říkáme, že to musíme nějak přežít, když už máme ty žluté hvědzdy, jako bychom už nedokázali myslet na nic jiného. Ale já už nechci přežívat, já chci žít!  

            Očkování, už zítra budu konečně naočkován!

            Není divu, že nemůžu usnout při pomyšlení na to, jak se zítra radikálně změní můj život. Ba, nemůžu ani ležet na pryčně, musím přecházet sem a tam po naší cele.

            „Co pořád chodíš sem a tam! Nebuď nás!“ syčí na mě spolunocležníci, kterým není moje přecházení ani trochu po chuti.

            Jeden z nich, co leží na nejhornější pryčně, hodil po mne dokonce i svůj polštář, který mi jen těsně proletěl kolem hlavy, jako by moje hlava byla naše planeta ve stavu klimatické nouze a ten polštář nějaký bludný asteroid.

            Ale já nemůžu spát. Musím myslet bez přestání na nový život, který mne teď čeká, na všechny ty možnosti, které se přede mnou otevřou přesně v tu sekundu, kdy budu naočkován.

            „Chrníš, jako bys měl jít ráno na popravu, a přitom je to přesně naopak! Konečně začneš žít jako člověk, ne jako hovado!“ křiknu na toho hlupáka, co sám sebe připravil o polštář pod hlavou.

            Neodpoví mi, protože mu došly argumenty. Dobře ví, jako já, že už ho dělí jen pár hodin od chvíle, kdy se i on přesune do I. kategorie občanů, kdy se jej už nebudou týkat žádná omezení. On může snad, díky své tuposti spát, jako spí lidé před vlastní popravou, tím nejhlubším spánkem, ale já ne.

            Není mi jedno, že se můj život tak radikálně změní, spolu s mojí DNA, v tom okamžiku, kdy bude do mého těla vpravena vakcína. Musím chodit sem a tam po cele, jen tak můžu snít, malovat si tu nejzářivější budoucnost.

            „Zajdu si do restaurace! A do hypermarketu! A taky na nějakou kulturu, třeba na koncert Dana Landy, snad nebude vyprodáno. A taky navštívím nějaké sportovní utkání, nebo si rovnou zajdu na nějakou noc bojovníků a budu se dívat, jak se dva chlapi mlátí v kleci, jak mezi sebou bojují a pak,když se zápas skončí, dám schválně palec dolů a pošlu poraženého nešťastníka na smrt jako římský císař! A taky si zajdu do Institutu Václava Klause na nějakou přednášku o svobodě, prý je stokrát humornější než Cimrmani,“ šeptám si pro sebe, opojen těmi vidinami, „nic už nebude jako dřív!

            Dřív jsem nemohl nic, vše jsem měl zakázáno, ale teď, když budu očkovaný, nebude pro mne platit žádný zákaz. Nastoupím do tramvaje a nikdo mne z ní nevykáže, číšníci v kavárnách se mi budou uctivě klanět, všude budu vítán a na úřadech?

            Úředníci se budou na mne usmívat, budou laskaví, neodmítnou žádnou moji žádost!

            Už aby to všechno bylo!

            Už aby nás naložili do vagónu a odvezli do očkovacího centra, už aby nás nahnali nahé do sprch, abychom se před očkováním pořádně osprchovali. To dá rozum, že se člověk nemůže očkovat špinavý, účinnost vakcíny se tím sníží o plných padesát procent, říkají to pořád v České televizi, že se nemáme před očkováním bránit hromadnému osprchování.

            Osprchuji se a nechám se ze sprch odvést k lékaři, který mi píchne vakcínu. Dostanu hned nové oblečení a kreditní kartu, jako bych byl uprchlík, do nového začátku.

            ,Co teď máte v plánu?‘ zeptají se mne, když se budu oblékat.

            ,Určitě si zajdu do restaurace. Dám si něco dobrého. Znám seznam michelinských restaurací nazpaměť, učil jsem se ho ještě tam, v cele, abych byl připravený na nový život. A pak si zajdu na nějakou kulturu. Třeba na koncert Dana Landy, je to pravda, že koncertuje každý den?‘ odpovím.

            ,Ano, koncertuje třikrát denně každý den, všechny jeho koncerty jsou beznadějně vyprodány. Ale jestli chcete, můžeme vám jeden lístek věnovat. My se odtud stejně nehneme,‘ řeknou mi a dají mi lístek na koncert Dana Landy a já se z toho div nezblázním, že mám takový poklad.

            Už aby bylo ráno!“

Už aby bylo ráno!

            Transporty na očkování se vypravují v pět ráno, ale lidé na celách se už budí ve čtyři, chvilku to trvá, než nacpete tolik lidí do vagónů. Teď už bude jistě půlnoc, ne-li půl jedné. Už jen pár hodin a otevřou se dveře naší cely, ozve se křik dozorců, z paland se začnou zvedat rozespalí lidé. Ale já už budu vzhůru, já už budu připravený, mně nebudou muset dávat do vagónu násilím, jako některé, sám tam vběhnu a večer..., večer už budu na koncertě Dana Landy a pak si zajdu do michelinské restaurace na dobrou večeři, a za všechno to budu vděčit očkování.

            Na chvíli se zastavím u kbelíku, a když se do něj vymočím, zase začnu přecházet sem a tam, ten dusný vzduch prosycený výpary z desítek lidských těl, co teď vdechuji, bude brzy už jen vzpomínkou, mrtvou minulostí...