Obžaloba Státu Izrael

Nejsou nakonec hlavními obětmi Státu Izrael především sami Židé? Proč si nimi Hospodin pořád tak pohrává, proč se pořád na ně hněvá?

            Bylo právě těsně před příchodem Mesiáše, který měl vykoupit všechen Izrael a konečně nastolit v zemi zaslíbené věčný pokoj a mír, když Stát Izrael umístil u Chrámové hory bezpečnostní rámy a zakázal vstup mužům mladším padesáti let.

            Mesiáš, který už byl na cestě, se zastavil, zoufale lkaje: „Jak se teď jen dostanu jen do svého kvartýru? Padesát ještě nemám, a mám u sebe rybičku, kterou mi dal Hospodin.

            „Jdi a zachraň touto rybičkou můj vyvolený lid, obřež jí každého muže, ať jsou všichni Izraelem!

Jsem bezdomovec!

Nepustí mě do vlastního bytu!

Co si teď počnu?

Jak zachráním vyvolený lid?“

Tak chodil zoufale Mesiáš kolem Chrámové hory, nemoha se na ni nijak dostat.

„To přeci nejde, aby se Mesiáš nemohl dostat domů!“ byla tím zarmoucena Chrámová hora a vydala se proto za Státem Izraelem, v jehož svrchované moci se nalézala.

„Co chceš?“ zeptal se jí Stát Izrael, když se Chrámová hora objevila v jeho pasteveckém stanu.

„Jsem Chrámová hora, nejposvátnější místo judaismu, místo, kde se rodily dějiny z pochvy věčnosti. Skála, jíž jsem tvořena, je základním kamenem celého světa.

Kdysi, před tisíci lety chtěl na mně Abraham, který měl tři manželky, a od něhož odvozují svůj původ i Arabové, obětovat svého syna Izáka, podříznout ho, aby osvědčil svou bezmeznou oddanost bohu, za což mu pak bůh požehnal.

A když na mně usnul Jákob, taky polygamista, viděl ve svém snu anděly stejně jako Mohamed.

A teď mám být příbytkem Mesiáše, jenž má na mých bedrech zbudovat nový Chrám.

Jenže Mesiáš se na mě nemůže dostat, protože jsi u mě namontoval bezpečnostní rámy a zakázal vstup mužům mladším padesáti let,“ řekla Chrámová hora.

„Tak ty jsi Chrámová hora, nejposvátnější místo Judaismu?“ zeptal se Stát Izrael.

„Ano, Chrámová hora, od 7.6. 1967 patřím pod tvou svrchovanost, kdy jsi se mne zmocnil a po devatenácti stoletích obnovil nade mnou židovskou suverenitu, o kterou Izrael připravili civilizovaní Římané, kteří okupovali zemi zaslíbenou, taky zbořili druhý chrám, ač to jinak byli vcelku kulturní lidé,“ odpověděla Chrámová hora.

„Hm, jsi tedy Chrámová hora, a po mně chceš, abych odstranil bezpečnostní detektory a zrušil zákaz vstupu mužů mladších padesáti let, aby se na tobě mohl zabydlet Mesiáš, jestli to dobře chápu,“ pronesl ironicky Stát Izrael.

„Ano, jinak Mesiáš nevybuduje nový chrám, a Izrael nebude vykoupen,“ přikývla Chrámová hora.

„To nepůjde,“ řekl Stát Izrael.

„Nepůjde?“ podivila se Chrámová hora.

„Ne, nepůjde. To opatření je totiž preventivně bezpečnostní,“ přikývl opět s úsměvem Stát Izrael.

„Ale Mesiáš, kde postaví nový chrám, aby se v něm bůh opět setkal s člověkem?“ zeptala se nevěřícně Chrámová hora.

„Právě proto tam ty rámy jsou, právě proto je na tebe zakázán vstup mužům mladším padesáti let, aby nepřišel Mesiáš,“ řekl tvrdě Stát Izrael, a přecházeje kolem Chrámové hory, pokračoval, „vládce Izraele i Jeruzaléma je už dávno určen, jsem jím já, Stát Izrael.

Já žádného Mesiáše nepotřebuji, protože kdyby přišel Mesiáš, stanu se v tu chvíli zbytečným.

Chápeš?

Úplně zbytečným!

A to nemohu připustit!

Vznikl jsem jako sen mnoha, i když ne všech, Židů o návratu do vlasti, na kterou mají nezpochybnitelný nárok, neboť jim byla darována bohem.

Ještě než jsem vznikl, jezdili po Evropě nákupčí s kufry peněz a kupovali pro mě zbraně.

Když jsem vznikl, podařilo se mi vypudit ze země zaslíbené přes sedm set tisíc Arabů. I proto mohl mít Arnošt Lustig, když přijel v roce 1948, opojný pocit, že Židé mají konečně opět svou vlast.

A jak by taky ne, když ze země zaslíbené zmizelo tolik Arabů, kteří zde předtím žili?

To se ví, že mne za to Arabové nenávidí, že ve mně, Státě Izrael, vidí nepřítele na život a na smrt, okupanta své, jak jsou Pŕesvědčeni, vlasti, že vyznamenávají ty, kteří vraždí mé občany, sice ne primárně proto, že to nejsou muslimové, nýbrž okupanti, ale to je přece přesně to, co potřebuji.

Arabové jsou hlupáci, vždyť to jsou jen potomci služky Hagar, nechápou, že jejich nenávist a jejich teror ospravedlňují moji existenci, že ze mne takto dělají spravedlivého mezi všemi národy.

Je dobře, že mne Arabové nenávidějí, já proto jejich nenávist schválně živím!

Copak může boření domů atentátníků ve skutečnosti arabský teror zastavit?

Ne, tak naivní přece nikdo nemůže být, aby si to myslel!

Vyrábím tím jen další atentátníky a moc dobře to vím!

Jenže má obrana něco stojí, a o to jde především!

Chápeš?

To je jediný účel mé existence!

Tato země byla vždy napitá krví, kus bezcenné pouště a přece je zemí zaslíbenou, zaslíbenou proto, aby bez přestání chlemstala krev.

Tak tomu chce bůh, to on ji napájí krví mých občanů, i našich arabských, hloupějších bratří. Tak tomu vždy bylo a tak tomu vždy bude. Tady nikdy nebude žádný mír, tady se lidé budou pořád vraždit a vzájemně zabíjet ve svatém amoku.

A já, Stát Izrael, jsem pečetí této boží vůle.

Já jsem pomazaný, já jsem Mesiáš!

Já a nikdo jiný!

Rozumíš?“

Stát Izrael se zastavil těsně u Chrámové hory a hleděl jí do očí.

„Běda vám, kdo boříte dům za domem a spojujete pole s polem, takže už nezbývá místo pro jiné, cožpak jste jediní obyvatelé země?

Běda těm, kdo říkají zlu dobro, a dobru zlo, kdo vydávají světlo za tmu a tmu za světlo, kdo vydávají hořkost za sladkost a sladkost za hořkost.

Hospodin proto vzplál hněvem na svůj lid, napřáhl proti němu ruku a udeřil, takže se hory zatřásly, v ulicích jako smetí leží mrtvoly!“ odpověděla Chrámová hora, neuhýbajíc pohledem.

„Dokud se palestinští Arabové nevzdají teroru, což byla vstupní podmínka pro zahájení mírových rozhovorů mezi Izraelem a Arafatovou PLO, nelze o žádném státu pro palestinské Araby hovořit!“ ohnal se Stát Izrael rukou, posměšně dodávaje, „vůbec nechápu, proč se, Chrámová horo, nejposvátnější místo judaismu, pouštíš do tématu, kterému ani trochu nerozumíš.

Proti mně stojí síly, jejichž vražednost si vůbec neuvědomuješ.

Proto se řídím heslem: ,Už nikdy jako ovce!“

            To řka, začal Stát Izrael louskat slunečnicová semínka, tváře, se jako by Chrámová hora byla pro něj jen vydýchaný vzduch ve stanu, v němž Sára takhle jednou před obědem porodila svému muži syna Izáka.