Obrana demokracie před Václavem Klausem st. i ml.

Čím to, že semináře u příležitosti představení "Manifestu IVK proti liberální demokracii" se zúčastnil i třeba syn šedé eminence ekonomické "transformace" Karla Muzikáře st., tedy jeden z příslušníků klanů vládnoucích Česku?  

Zastihl jsem profesora Klause, ostatně jako vždy, v pilné práci.

Před sebou arch papíru, v ruce známé chilské pero, z jehož špičky zcela plynule přeskakovaly na papír další a další geniální a elektrizující myšlenky, připomínal mi Karla Marxe, anžto píše v londýnské univerzitní knihovně svůj Kapitál.

Ovšem až na ten plnovous, jenž tvář prof. Klause docela postrádala.

„Snad zase, pane profesore, nepracujete?“ zeptal jsem se ho.

Prof. Klaus přestal psát, samolibě se usmívaje: „Už nejsem profesor. Vzdal jsem se toho titulu.“

„Cože, vy jste se vzdal svého titulu?!“ nevěřil jsem svým uším.

„Ano, odmítám zhoubnou ideologii profesorismu. Nesouhlasím, s tím, aby menšina profesorů ovládala většinu neprofesorů,“ řekl razantně Václav Klaus a neméně razantně dodal, „a taky jsem se vzdal všech čestných doktorátů, a že jsem jich nedostal málo.

A víte, proč jsem se jich vzdal?

Protože nejsem žádný papaláš, protože nejsem žádná nikým nezvolená pseudoelita!“

„Není možná!“ vykřikl jsem tím zcela ohromen, lapaje po dechu jak Weigl na suchu, „probůh, snad jste se nevzdal i ceny Konráda Adenauera!“

Václav Klaus vítězoslavně přikývl: „Vzdal.

Odmítám být nositelem ceny pojmenované po někom, jehož jméno je symbolem demokratické obnovy Německa, zahraničněpolitického zakotvení v transatlantickém společenství hodnot, vize evropského sjednocení a orientace na sociálně-tržní hospodářství.

Ano, to naprosto odmítám!

Odmítám být nositelem ceny, udílené organizací, která prostřednictvím podpory diferencovaného zpravodajství ze strany médií, stabilnější struktury politických stran a společnosti zajímající se o témata jako např. o evropskou integraci a tvorbu hodnot, přispívá k pozitivnímu vývoji veřejného mínění v České republice vzhledem k společným evropským hodnotám a společné evropské budoucnosti!“

„Probůh, snad jste se potom nevzdal i Ceny za evropskou regionální integraci-ERI?“ zděsil jsem se při myšlence, že se prof. Klaus vzdal i této ceny.

„Tu jsem rovnou spálil!“ odrovnal mne prof. Klaus.

„Vy jste se zbláznil, pane profesore!

Co teď chcete dělat, bez všech těch čestných doktorátů, bez všech těch cen, ba co hůř, bez svého profesorského titulu?

Vždyť bez nich budete jak nahý v trní!“

„Byl to jen balast!

Hodnota člověka není v titulech, ale v jeho myšlenkách, v jeho pevných postojích!“ mávl teď už jen občan Klaus a s chutí pokračoval, „a co budu dělat?

Budu bránit demokracii jako vždy, jako třeba v časech opoziční smlouvy.

Vidíte?“

Občan Klaus ukázal na papír dobře již z půlky zaplněný jeho myšlenkami.

„Ano, vidím. Vypadá to jako papír zaplněný vašimi myšlenkami,“ přitakal jsem.

„Ano, jsou to moje myšlenky,“ přikývl občan Klaus a vzav papír do ruky, pokračoval, „je to Manifest IVK proti Klausovi.“

„Cože?

Proti Klausovi!?“ vytřeštil jsem na občana Klause oči.

„Ano, proti Klausovi. Trápí mne, ale opravdu velmi trápí, že jsem vůdčí postavou nadvlády politických, mediálních, akademických a kulturních elit nad občany.

Jen si vzpomeňte na moji druhou prezidentskou volbu, co všelijakých zájmů, politických i ekonomických, bylo tehdy ve hře!

Nebo si myslíte, že Petr Kellner, který financuje můj institut, není elitou?

Že z PORGu, který řídil můj syn, a jehož pobočku v Ostravě jsem otvíral, nevzejdou elity?

Ne, nebezpečí nehrozí z Ruska, ani z Číny, Rusko, ani Čínu vůbec nezajímáme, největší nebezpečí pro Evropu jsem já a ta moje pitomá samolibost!

Bože, proč jsem tak samolibý?!

Proč?!“

Občan Klaus se začal tlouct pěstí do hlavy.

„No tak, pane profesore, pro mne zůstanete vždy profesorem, neblázněte!

Vy přece nejste žádné nebezpečí pro demokracii, vždyť teď už jste jen docela bezvýznamný žvanil!“ vykřikl jsem, pokoušeje se občanu, tedy vlastně prof. Klausovi zabránit, aby se tloukl pěstí do hlavy.

Ale zbytečně, protože prof. Klaus se sám přestal tlouct do hlavy.

„Bezvýznamný žvanil? Jsem jen bezvýznamný žvanil?“ podíval se na mne nevěřícně.

„Ano, bezvýznamný žvanil, nafouknutá bublina,“ usmál jsem se na prof. Klause.

„Vidíte, to mne nikdy nenapadlo,“ řekl prof. Klaus, taky se usmívaje.

„A pak, nezapomeňte, že i vy jste součastí klanů, které v této zemi vládnou jako marxisté, maoisté a reformní komunisté už celá desetiletí a s úspěchem předávají vládu svým dětem a vnoučatům,“ připomněl jsem profesorovi Klausovi.

„To je fakt, to máte pravdu,“ souhlasil se mnou prof. Klaus a, ukázav na papír, se zeptal, „ale co teď s tímto, když nejsem nebezpečím pro demokracii?“

„Dejte to Jaklovi, ať to zhudební, udělá z toho svůj bluesový opus magni,“ navrhl jsem prof. Klausovi

Ten se dojetím rozplakal, vděčně mne líbaje ruce za tak skvělý nápad a opakuje pořád dokola: „Opus magni, to bude mít Láďa radost! Opus magni, to bude mít Láďa radost!“