Obrana Československa po Mnichovu 1938 by byla nesmyslná

A to jak z hlediska taktického, tak i strategického, a konec konců i morálního. V roce 1938 jsme místo obrany měli zaútočit, převzít iniciativu do vlastních rukou

            Krátce po podepsání mnichovské dohody se u prezidenta Beneše, bylo to těsně po půlnoci tokijského času, ohlásila neznámá osoba.

            „Ať vejde,“ řekl prezident Beneš svému sekretáři.

            „Pane prezidente, neznámé osoby většinou nepřijímáte,“ upozornil prezidenta Beneše jeho sekretář.

            „Ale co, teď už je to všechno stejně jedno.

            Jakýpak já jsem prezident svrchovaného státu?

            Jenom tu neznámou osobu ke mně pusťte,“ mávl prezident Beneš napřed pravou a pak i levou rukou.

            Minutu na to vcházela již do pracovny prezidenta Beneše žena pevného vojenského držení těla a v evidentně generálské uniformě, i když bez distinkcí.

            „Servus, doktore!“ pozdravila prezidenta Beneše.

            „Servus,“ pozdravil prezident Beneš a dodal, „co mi nesete, osobo?

            Posaďte se, prosím, tady do toho houpacího křesla.

            V něm jsem seděl, když jsem se dozvěděl z rozhlasu o podpisu mnichovské dohody. Myslel jsem si, že je nějaká rozhlasová hra, víte, co myslím, nějaký fiktivní děj, ale ony to byly dějiny.

            Nefalšované a skutečné dějiny, houby fiktivní děj.“

            „Děkuji,“ řekla žena a posadila se do křesla, „právě kvůli té mnichovské polízanici jsem přišla.“

            Prezident Beneš přikývl: „No jo, zradili nás, to je bez diskuze.

            A my je milovali!

            Velká Británie, hrdý Albion, dejme tomu, od těch jsem nikdy nic světoborného nečekal.

Mají kolonie, spoustu kolonií, řekněte sama, co můžete od někoho takového čekat?

            A ten jejich král?

            Hanba mluvit, vždyť je to taky Němec jako poleno, Hannoverák, k čertu s ním.

            Ale Francie?

            Zažila jste někdy východ Slunce na francouzském venkově?

            To se nedá popsat slovy!

            Nebo Grenoble!

            Fantastické městečko sevřené ze všech stran alpskými velikány a Alpy, to jsou hory!

            A oni nás zradili!

            Jako by nic z toho neexistovalo!

            Po pravdě řečeno, pořád tomu nemohu uvěřit!

            Tak napřed si ve Versailles vymyslí, že k nám přifaří Sudety, prý, že je to naše historické území a cosi kdesi. Ale já už je tehdy varoval, že to nedopadne dobře, co telegramů jsem se jim do Versailles naposílal, apeloval na ně, aby si to ještě dobře rozmysleli.

            Masaryk z toho taky nebyl dvakrát nadšený.

            ,Tyhle Sudety nám byl čert dlužen!

            Ještě si kvůli nim budu vymyslit československý národ, já, který nikdy nelžu!

             Raději jsem neměl tu monarchii rozbíjet,’ byl z toho nešťastný.

            A taky to tak skončilo.

            Celé to naše slavné Československo je jedna velká blamáž!

            Co myslíte, máme se bránit?

            Má to vůbec cenu?“

            Prezident Beneš pohlédl na ženu v houpacím křesle.

            Ta si přehodila nohu přes nohu a řekla: „Proto jsem přišla.“

            „Takže se máme bránit?“ zeptal se poněkud zklamaně Beneš.

            „Ne, bránit ne,“ usmála se žena a dodala, „vy musíte útočit.“

            „Cože?

            Máme útočit?“ vytřeštil Beneš oči na ženu.

            „Ano, útočit,“ přikývla žena a pokračovala, „ve vaší situaci je nejlepší obrana útok. Musíte zaútočit jako první, protože to nikdo nečeká.

            Máte strach, co tomu řekne civilizovaný svět, že jste rozpoutali válku?“

            „Ano, z toho mám strach!

            Že nás mezinárodní společenství za to odsoudí, vyobcuje ze svého středu,“ přikývl Beneš.

            „Na to se vykašlete, na nějaké mezinárodní společenství.

            Válka bude tak jako tak. Přece nevěříte Peroutkovi, že Hitler je gentleman, všichni vědí, že je to berlínský troll.

            Poslyšte, vy opravdu teď musíte zaútočit.

            Když se bude dařit, za čtyři, pět dní jste před Berlínem a tam už je všechno možné, pokud Hitler dostane hysterický záchvat.“

            „Myslíte?“ zeptal se prezident Beneš.

            „Jasně, že jo!“ přikývla žena a vyskočila z houpacího křesla, „hlavně nesmí mít vaši vojáci žádné označení, to je základ, to jen znásobí moment překvapení.

            Tak co, půjdete do toho?“

            Prezident Beneš se poškrábal na hlavě: „Zní to pěkně.

Hned bych si sám sedl do tanku a vyrazil na Berlín, i když nejsem voják, nýbrž jen diplomat, prostě krysa. Ale říká se, že máme dobré tanky, tedy dobré tanky ve své kategorii.

Jenže nemají Němci silnější a větší armádu než my?“

„Žádný strach, pane prezidente!“ zvolala žena a chytla prezidenta Beneše za ruku, „před vámi jsem samozřejmě navštívila soudruha Gottwalda. Celou věc jsme důkladně prodiskutovali, jak se patří. Nakonec mi soudruh Gottwald ukázal vlastnoruční Stalinův dopis, v němž mu soudruh Stalin píše, že jakmile Československo v rámci obrany své územní celistvosti zaútočí na Německo, tak okamžitě pošle na pomoc Českoslovenku deset jezdeckých divizí pod velením maršála Buďonného a tři sta zbrusu nových letounů Po-2, který je schopen unést až 250 kg bomb.

Ano, slyšíte, až 250 kg bomb!“

„Když je to tak, jak říkáte, tak nezbývá nic jiného, než abychom na Německou říši skutečně zaútočili. To by mi národ nikdy neodpustil, kdybych se nyní zachoval jako zbabělec.

Naoko přijmu mnichovský diktát a pak zaútočíme na Německo, vykouříme Hitlera z jeho pelechu, obnovíme v Německu masarykovskou demokracii!“ zvolal prezident Beneš a dodal, „ostatně plány k útoku na Německo jsou hotovy. Požádal jsem o ně generální štáb již při květnové částečné mobilizaci a oni na tom zamakali a měli je hotové za tři dny.

Naši vojáci si jen odstraní distinkce a vyrazí na Berlín, ať si Mnichovskou dohodu všichni strčí za klobouk!“

„Jsem ráda, že jsem se ve vás nezklamala.

Ale nyní se musíme rozloučit.

Za chvíli mi jede tramvaj.

Chtěla bych ještě dnes dojet do Libně, nebo i do Karlína,“ řekla žena a odkvapila na tramvaj.

Když zase osaměl, zdvihl prezident Beneš služební telefon.

„Tady Sokol. Spojte ,mne s generálem Moravcem, ne plukovníkem,“ požádal, a když se mu v telefonu ozval generál Moravec (Orel), řekl, ani trochu neváhaje, „právě jsem se rozhodl, že přijmu mnichovský diktát.

Cesta na Berlín je volná.

Můžete to spustit.

Jo, a nezapomeňte si odstranit distinkce. “

„Provedu!

Hitler bude cobydup kaput“ zahlaholil radostně do telefonu generál Moravec, protože každý voják je rád, když je válka.