Obdivuji D. Trumpa za to, jak si namazal Zelenského. Tak má vypadat vůdce svobodného světa

Donald Trump vypoklonkoval diktátora Zelenského, který přijel sebejistě žadonit o zbraně, aby se mohlo pokračovat v prolévaní krve ukrajinských civilistů a ruských vojáků, kteří brání na Ukrajině Rusko před západní agresí...

Ivance Trumpové to zase náramně slušelo. Na první pohled bylo vidět, že na sebe dbá, že nepodceňuje zcela nic, co se týká osobní hygieny a podobných věcí, na kterých je především postavena ženská elegance a ženský šarm, pokud rovnou nechceme mluvit o sexappealu.

„Máte nádherné šaty. Jste ta nejšaramantnější vdaná žena na světě, závidím vašemu manželovi, že je mu dovoleno vás živit,“ vysekl jsem jí tu nejlichotivější poklonu, jakou může muž ženě vyseknout.

„Mám je na sobě teprve čtvrtý den a už jsem si na ně zvykla tak, že bych je nejraději nosila napořád. Tkanina, ze které je v Lesothu ušili, je velmi příjemná na omak. Sáhněte si. Ať se sám přesvědčíte, prosím,“ poprosila mě Ivanka Trumpová a já jsem samozřejmě velmi rád její prosbě vyhověl.

„Ano, je velmi příjemná. Jen škoda, že se z takové tkaniny nešijí i pánské obleky, nebo aspoň spodní prádlo,“ souhlasil jsem s Ivankou Trumpovou a nezapomněl pochválit, jelikož nejsem žádný buran, i jejího otce, „a váš táta je nejchytřejší člověk na celé planetě!

Tu šachovou partii, co teď hraje na Ukrajině, je radost sledovat.

Jako kdyby se Fischer, teda Američan, i když Žid, a Spasskij, teda Rus, i když Žid, vtělili do jedné osoby, do vašeho táty, který udělá znova velkou nejen Ameriku, ale udělá znova velkým i Rusko a to tak, že Amerika i Rusko budou jedno a totéž, budou společnou zárukou míru a svobody na celém světě, a i na Marsu, až se tam Musk přestěhuje i se všemi svými dětmi.“

Myslel jsem svá pochvalná slova nanejvýš upřímně, ale nemohl jsem si nevšimnout, že se ve sličné tváři Ivanky Trumpové mihl jakýsi stín.

Chvíli mlčela a pak řekla: „Můj táta je nesvéprávný psychopat.“

„Nevěřím!“ vykřikl jsem zcela pudově, protože není možné, aby takový skvělý vyjednavač a lídr svobodného světa byl nesvéprávný psychopat.

„Ano, je to nesvéprávný psychopat,“ přikývla ale Ivanka Trumpová a dodala, „za nesvéprávného ho dala prohlásit už mamka.“

„Můj ty všemohoucí a milující Bože!“ vykřikl jsem jako správný evangelikál.

„Vzpomínám si dobře na ten den, kdy se tak stalo, bylo mi pět roků,“ začala mi Ivanka vykládat rodinnou historku o svém otci, nesvéprávném psychopatovi, aby mi dokázala, že nelže, „ byli jsme tehdy, celá rodina, já, bráškové a táta na kolotoči. Ten kolotoč, to byly takové bílé labutě, které se otáčely dokola a mohly se vznést do výšky, když jste zatáhli za páku, která byla v každé labuti.

Ten kolotoč dostal starší bráška na Vánoce. Jezdil za babičkou a dědou do Československa, tam byla tehdy takových kolotočů spousta. Moc si přál mít takový kolotoč i doma a tak mu ho táta nechal z Československa dovézt, koupil ho od nějakého Čuby, bůhví, co to bylo za člověka, ale táta říkal, že je to dobytkář.

A na tom kolotoči jsme v ten den vozili. Nasoukali jsme se do labutě, celá naše rodina, a táta tahal za páku, to byla vždy jeho práce, nikoho k tomu nepustil. Ale ten den bylo velmi větrno. A jak jsme byli nahoře, vzal tátovi vítr jeho červenou baseballovou čepici.

Tato červená baseballová čepice, to byl tátův největší poklad. Dostal ji na univerzitě od trenéra baseballového týmu, když, hlavně díky tátovi, vyhráli univerzitní ligu.

Ta červená čepice znamenala pro tátu všechno, chápal ji jako posvátný symbol svého úspěchu.. Děda, tedy taťkův taťka, totiž zbožňoval americký fotbal a proto nutil taťku, aby taky hrál americký fotbal. Ale taťka na to neměl postavu, americký fotbal nenáviděl, ale za to miloval baseball, který zase nenáviděl děda, protože to byl, podle něho, sport pro zženštělé zvrhlíky.

Jednou, když kvůli tátovi zase jeho tým prohrál další zápas a spoluhráči mu to dali pořádně sežrat, si táta postavil hlavu a řekl, že už americký fotbal hrát nebude a že už bude hrát jen baseball. Děda se na taťku strašlivě rozhněval. Řval na něho asi tři hodiny, ale táta trval na svém.

Nakonec mu děda řekl: ,Dobře, hraj si ten svůj baseball! Ale to ti říkám, musíš být v něm setsakra dobrý, protože my, Trumpové, musíme být ve všem, co děláme, setsakra dobří.

Pamatuj!

Pokud nebudeš v tom svém baseballu setsakra dobrý, tak tě vydědím!’

Táta věděl moc dobře, že s dědou nejsou žerty a tak tvrdě makal, aby byl i v baseballu setsakra dobrý. A když pak dostal od trenéra tu červenou čepici, nasadil si ji a hned se s ní běžel ukázat dědovi. Ten se jen ušklíbl, ale tátu nevydědil. Nebýt té červené čepice, nikdy by táta nedostal od dědy jeho majetek.

A teď mu tu červenou čepici vzal vítr!

Táta na nic nečekal, vyskočil z labutě na zem a běžel za tou čepici, kterou vítr odnášel k moři, které bylo nedaleko.

‚Donalde, neblázni, jak se dostaneme dolů!‘ křičela za tátou mamka, ale zbytečně.

Naštěstí můj starší bráška věděl, jak nás dostat dolů. Vylezli jsme z labutě a běželi za tátou, mladšího brášku musela mamka nést v náruči. Mezitím vítr už odnesl čepici na moře, které bylo velmi, velmi rozbouřené. Ale táta se nechtěl vzdát symbolu svého úspěchu a tak se rozběhl do moře.

‚Pane, tam nemůžete. Moře je příliš rozbouřené. Hrozí vám nebezpečí, zastoupil taťkovi cestu člen pobřežní hlídky.

Ale taťka ho odstrčil a chtěl se vrhnout do moře. Člen pobřežní hlídky po něm skočil a strhl ho k zemi. Taťka ho kousl do ucha, tak se vysvobodil a vrhl se do rozbouřeného moře za čepicí, která už byla asi sto yardů od moře. Ale ani vysoké vlny taťku nezastavily.

Doplaval k čepici a zmocnil se jí. Jenže to už ho moře odnášelo pryč od břehu. Pobřežní hlídka, která se za taťkou vrhla do moře, měla co dělat, aby ho dostala zpátky na pláž. Když už byl táta zpátky na pevné zemi, začal pobřežní hlídce strašlivě nadávat za to, že ho málem utopila.

To už jsme tam byli i my a tehdy mamka řekla, že už má toho dost a nechala tátu prohlásit za nesvéprávného. A od té doby je táta nesvéprávný.

Když byl táta poprvé prezidentem, vládla jsem za něho já s manželem. Jenže já mám raději módu než politiku a Jared, to jako můj manžel, se do toho taky nechce moc montovat, aby se neříkalo, že Židi ovládají Ameriku, tak už místo táty nevládneme a vládnou místo něho jiní lidé.

On si táta myslí, že je ve skutečnosti nosičem kufrů ve svém vlastním hotelu. A tak vždy, když někdo potřebuje odnést kufry, s ním uzavírá dohodu. Myslím, že ho to už nepustí, vždyť v tom žije celý svůj život, proto se s ním máma taky rozvedla, že už jí to nebavilo, pořád někde shánět kufry, aby měl táta, co v duchu nosit.“

Ivanka Trumpová dovyprávěla tuto smutnou rodinnou historii a já pochopil celou její tragédii.

„Dítě nebohé, narodit se do rodiny nosiče kufrů, který je ve skutečnosti nejmocnějším mužem světa, to je neblahý osud!“ zvolal jsem dojatě, ale to bylo tak všechno, co jsem pro ni mohl udělat, na víc už moje síly nestačily...