Obcházení ruské kolektivní viny

Navzdory celosvětovému kolektivnímu odsouzení nenávistníků, které symbolizuje mj. Charta OSN, všechny vlády světa překračují rubikony kolektivního odsuzování a z důvodů udržení moci neustále uvrhávají různé skupiny lidí do party

Zdenda nade vše miluje parní lázeň. Jen se naskytne vhodná příležitost, už do ní běží. Parní lázeň je věru dobrá věc. A nejlepší na ni je šlehání březovou metlou. Vždyť i takové březové metla je dobrá věc!

Z toho je vidět, jak moc člověku parní lázeň pomáhá najít sebe samotného skrze šlehání březovou metlou.

Jistě, člověk se může šlehat březovou metlou i bez parní lázně. Ale právě parní lázeň dává šlehání březovou metlou, jakož i březové metle samotné, skutečně filozofický rozměr. Nehledě na velmi kladné zdravotní účinky takového šlehání březovou metlou, je-li to provozováno v parní lázni.

Ještě se divíte, že Zdenda tak miluje parní lázeň?

A tak si Zdenda zase vyrazí do parní lázně, těší se, až se zase bude šlehat březovou metlou.

Lázeň je pěkné vytopená, čistá a vůbec se v ní příjemně napařuje.

Ba co víc, v lázni sedí i Dostojevskij, taky se napařuje a taky se šlehá březovou metlou.

Zdenda hned k němu kvapí a mezi šleháním se mu omlouvá: „Naši pohůnkové pravého mínění jsou nyní již překážkou společenského konsensu, který je ovšem nezbytný, když má zvítězit pravda a láska!

Máme v rodině Rusa, vzal si sestřenku!

Nakolik je zločinným ruským mozkem mozeček mé malé neteřinky s polovičním ruským etnickým původem?

Omluvám se vám za blogera Zieglera, mého krajina, že vás prohlásil za zločinným mozek!

Odmítám jakoukoliv ruskou kolektivní vinu!“

Dostojevskij se napřed zarazí, patře na Zdendu, ale pak ho začne šlehat březovou metlou.

Šlehá ho a přitom mu otcovsky domlouvá: „Mýlíte se, příteli. Manžel vaší sestřenky je skutečně zločinec, protože je Rus. Kdyby nebyl zločincem, nebyl by ani Rusem.“

Zdena je slovy velkého spisovatele velmi překvapen.

„Cože!?“ vykřikne a pak ukáže prstem na Dostojevského, „mnozí vás za tento logický a morální lapsus odmění špinavou karmou, protože nenávist je tak svůdná a vláda ji vůči někomu povolila a vůči některým ve svém zájmu toleruje!“

„Nevím, o čem mluvíte,“ pokrčí rameny Dostojevskij a dál švihá Zdendu březovou metlou, „vím jen to, že my Rusové jsme vyvolený národ a proto musí být na nás uplatňovaný princip kolektivní viny, neboť být Rusem je nejvyšší lidské poslání, protože být Rusem znamená následovat Krista.

Kristus byl vinný už tím, že byl Kristus, jinak by nebyl ukřižován.

Rus je vinný už tím, že je Rus a každý kdo hlásá, že na nás Rusy nelze uplatňovat kolektivní vinu, nechápe význam a úlohu ruského národa na tomto světě, úlohu, ke které nás vyvolil sám Bůh.

V tom je ten zásadní rozdíl mezi námi a ostatními národy, nebo spíše pronárody. Všechno, co děláme my, Rusové, je svaté, i kdyby to byly ty nejodpornější věci, protože tak činíme ve jménu Kristu, a věci, které děláme jsou skutečně často odporné.

Ale u nás v Rusku je i vražda ušlechtilou a velice záslužnou věcí.

Neruský vrah vraždí ze zavrženíhodných pohnutek.

Ale ruského vraha vede k jeho činům sentiment, protože ruský vrah se nad svou obětí dojímá, neboť jeho duše je široká.

,Eh, zavraždil jsem! Ale zavraždil jsem proto, že jsem dobrý, zavraždil jsem, abych se mohl litovat, abych se mohl plazit po kolenou přes celé Rusko, a prosit o odpuštění!' říká si ruský vrah a toho odpuštění se mu dostane, neboť ruský člověk, to je sám Kristus a když vidí ruského vraha, jak se plazí na kolenou, rád mu odpustí, neboť on je taky takový, to jest především neuvěřitelně sentimentální, nebo chcete-li, neuvěřitelně oduševnělý.

Tato sentimentalita, či chcete-li oduševnělost, z nás děla svatý národ.

Nejsme o nic méně zvrhlí než Západ. Jsme naopak ještě zvrhlejší, ale tam kde je Bůh, tam je nám, Rusům, dovoleno vše. Být svatým mužem v Rusku, skutečným světcem, znamená být především pederastem. Proto je taky na svaté Rusi tolik světců. I ta největší zvěrstva jsou v našem, ruském podání, čímsi svatým, neposkvrněným, čímsi, co nás přivádí v nábožné vytržení.

A podle toho se pozná Rus. To je základní charakteristika našeho národa, čím větší zvěrstva pácháme, tím více spatřujeme v naši ruské vlasti Boží království a tím více spatřujeme ve všech ostatních, to jest v Nerusech, pohůnky Antikrista.

Jak tedy nemluvit o kolektivní vině?

Člověk má tady na zemi jen dvě možnosti.

Být Rusem a být spasen, nebo nebýt Rusem a nebýt spasen.

Kolektivní vina je to, co nás povyšuje nad ostatní národy, a přijetí této naší kolektivní viny je přijetím Krista, je tedy skutečným křtem, tak je to milý příteli.

Říkáte-li, že neuznáváte kolektivní vinu, nás Rusů, pak říkáte i to, že my Rusové, nejsme vyvolený a proto svatý národ.

A každý, kdo říká něco takového, je, z principu věci, Ďábel, protože každý Rus, má-li být Rusem, je Stavroginem a Stavrogin není nikdo jiný než sám Kristus.

Už rozumíte, proč vás tak šlehám březovou metlou?

Vyháním z vás Zlo, protože u nás v Rusku se bez přestání všichni takto šleháme březovou metlou, abychom ze sebe vyhnali Zlo.“

„Ano, rozumím tomu. Už tomu rozumím. Nenávist, kterou chováte ke všemu neruskému, je láskou ke Kristovi, který je především Rusem, protože kdyby nebyl Rusem, nebyl by Kristem,“ přikývne Zdenda.

„Ano, přesně tak, proto je i Raskolnikov veskrze sympatická postava, i když je dvojnásobný vrah,“ řekne Dostojevskij a přestane Zdendu šlehat, „tak hotovo!“

A vskutku je hotovo, veškeré choroboplodné zárodky a mikroby, které by mohly ohrožovat Zdendovu mysl, jsou do jednoho zničeny. Ze Zdendy je opět opravdový člověk a jestli je nám dnes, v naší době, někoho skutečně třeba, tak to jsou právě takoví opravdoví lidé, kteří, stejně jako Zdenda, vycházejí z parní lázně, nádherně čistí a vydrhnutí.