O smutných očích bývalé hejtmanky Jany V.

Pořád se mi o nich zdá. Pořád musím na ně myslet věčným dnem, i věčnou nocí. Na smutné oči bývalé hejtmanky Jany V.

Ze všech sociálních demokratek se mi vždy nejvíce líbila Jana V.  Měla v očích něco tajemného, co jiným ženám, jež do sociální demokracie vstoupily o své vlastní vůli, evidentně chybělo.  Ty roky kdy byla místopředsedkyní sociální demokracie, považuji za roky pro vnitrostranickou diskusi vůbec nejplodnější.

Nu, nebudu to tajit, sblížili jsme. Sblížili jsme se tak, jak se může sblížit přítel s přítelkyní, dva lidé, které hřeje v kapse stranická průkazka ČSSD.

To, co se nyní Janě stalo, mne hluboce zarmoutilo, bolestně ranilo, hlavně kvůli jejím očím.

„To se nemělo stát! Prokletá Evropská unie a její finanční zájmy!“ zoufal jsem si při pomyšlení na to, kolik smutku musí nyní být v nádherně tajemných očích bývalé hejtmanky.

A tak, když policie Janu zase propustila, sdělivší ji obvinění v té nešťastné věci (o její nevině nepochybuji ani v nejmenším!) neváhal jsem a sám ji vyhledal v její vile, abych ji podpořil, abych ji řekl, že pro mne nadále zůstává čestným člověkem.

Ale když mi otevřela, to co jsem viděl, mne div nerozdrtilo jako ten nejzběsilejší malstróm.

Tolik smutku a tolik beznaděje v tak nádherných očích, to bylo nad moje síly. Zhroutil jsem se, omdlel, nohy se pode mnou podlomily jak pod Zemanem.

Když jsem přišel k sobě, ležel jsem na gauči a Jana se starostlivě skláněla nade mnou. Její nádherné oči plné leptavého smutku vpíjely se do mých. Musel jsem se odvrátit, abych znovu neomdlel.

„Už je ti líp?“ zeptala se mne.

„Co já?

Na mně teď nezáleží!

Proboha, co teď s tebou bude?

Budou tě vláčet po policajtech, po soudech. Srdce mi to rve, když si to představím.

Sedíš na policii, v nějaké místnosti s oknem do čarokrasné chudé krajiny, jež v dálce dotýká se něžně obzoru, a nějaký policajt, člověk bez kouska smyslu pro poezii,  se tě ptá, co jsi udělala s těmi milióny, kde je máš?

Bože, proč je ten svět tak zlý?!“ zaštkal jsem.

„Toho se nebojím. Nebojím se ani vězení. I zavřená v base můžu zůstat svobodným člověkem. Víš, tam někde vevnitř, v mé duši skrývá se přece nekonečný vesmír.

Jak mě mohou připravit o svobodu tím, že mne zavřou za mříže?

Naopak, do vězení se těším, protože teprve tam budu skutečně vnitřně svobodná,“ odpověděla mi Jana.

„Jsi statečná žena. Statečná a fantastická žena. Měla bys kandidovat na prezidentku. Vážně!“ vzdal jsem Janě hold.

Ale na její tváři se zaleskly slzy tak velké, že bylo snadné splést si je s kamejemi.

„Je konec! Konec!“ rozplakala se Jana.

„Co je? Co se stalo?“ vztyčil jsem na gauči jako ukazovák.

„Mám si pozastavit členství ve straně. Dnes ráno mě k tomu vyzvali. Ano, mám si pozastavit členství ve straně, abych nepoškozovala její dobré jméno, její zvuk, její pověst, dokud se to všechno nevysvětlí!“ štkala Jana.

„Ale to přece může trvat roky, než bude konečně vynesen pravomocný rozsudek, než budou vyčerpány všechny opravné prostředky!

Vždyť Rath je taky pořád ještě na svobodě!“ zasténal jsem.

„Já to nepřežiju! Já byla straně oddána doslova tělem i duší, znám nazpaměť všechny její předvolební programy od roku 1998!

Copak to, jde žít a nebýt v ČSSD?

Všechno, všechno mi vezměte!

I tuto vilu mi klidně zabavte, udělejte ze mne žebračku!

Ale členství ve straně mi nechejte!

Prosím!

Prosím!“ začala si Jana rvát vlasy.

Zoufalý nářek nebohé ženy mne dohnal k tomu, že jsem vyskočil z gauče, vrhnul se k oknu, otevřel jej a začal z něj křičet: „Pomoc! Pomoc! Děje se příkoří na nevinné ženě! Pomoc!“

Ale nikdo na pomoc nepřispěchal.

Ulice byla pustá a prázdná, bez náhodných chodců  i toulavých prašivých koček. Jen na větvi blízkého stromu seděl zachmuřený sýc.