O posledních věcech člověka a smrti na Covid

Poslední věci člověka by se měly dát pohodlně naskládat do kufru, se kterým vás bez problémů vezmou do každého letadla, už jen proto, že tento kufr má kolečka a proto se s ním snadno manipuluje

            Mí rodiče se brali na hřbitově, v hloubi urnového háje. Byl to šťastný nápad mých prarodičů z jedné i druhé strany, byla tehdy obrovská krize a bitcoinů na svatební kytice se už nedostávalo, ovšem na hřbitově, a v urnovém háji především, byla pestrých květin, včetně umělých, přehršel, stačilo jen natáhnout ruku a vytáhnout je z vázy.

            Dlužno však podotknout, že takovýto start společného života mé rodiče poznamenal už jednou provždy. Časem se nedokázali radovat už z ničeho jiného než jen z toho, že zemřou, těšili se na vlastní smrt zrovna tak, jako se jiní těší na exotickou dovolenou, kvůli které se zadlužili tak, že tento dluh budou splácet ještě jejich vnuci.

            Ostatně i mě počali jen proto, abych taky jednou zemřel, dar života nebyl pro ně nebyl darem života, ale darem smrti, ke které vzhlíželi jako ke své modle, celé dětství jsem od nich neslýchával nic jiného než jen to, že dříve či později zemřu.

            Veškeré hovory se u nás doma vedly o posledních věcech člověka, o ničem jiném rodiče mluvit již nedokázali, jako by poslední věci člověka bylo to jediné, kvůli čemu má smysl žít.

            „Po smrti nic není. Všechno se skončí jedním rázem. Buch, buch a kde nic, tu nic!“ zakončil otec vždy takový hovor slastným zamlaskáním.

            „To se ví, že po smrti nic není! To je na životě to nejkrásnější, že po jeho konci už nic není. Žádné vědomí, natož nějaké další vtělení prostě nic, prázdno a nicota, ale ani to prázdno a nicota po smrti už není, protože po smrti není nic!“ dávala otci za pravdu matka.

            Prostředí, v němž jsem vyrůstal, sotva mohlo být zdravé, a tak jsem v osmnácti letech odešel z domu a už se nikdy nevrátil, nechal jsem rodiče tak, aby si žili v tom svém snění o posmrtném ráji, kde nic není, měl jsem toho právě tak dost.

            O smrti rodičů, kteří zemřeli po sobě s odstupem necelé hodiny, jsem se tak dozvěděl až se zpožděním, když mne vyhledal notář, který měl na starosti dědické řízení.

            Byl to bodrý muž a dalo se s ním rozumně hovořit o všeličem.

            „Škoda, že vaši rodiče nezemřeli o něco dřív, aspoň o půl roku, ještě než začal bitcoin prudce padat. Ale co teď s bitcoiny, které jste po nich zdědil, že?“ povzdechl si notář, když mne seznamoval s mým dědictvím.

            „To je opravdu smůla. V jejich případě by to určitě nevadilo, na smrt se vyloženě těšili,“ povzdechl jsem si taky a dodal, „a na co vlastně zemřeli?“

            „Na covid,“ řekl notář a tázavě se na mě podíval, „to jste nevěděl?“

            „Přísahám, že ne. Nikdy by mě nenapadlo, že může ještě někdo umřít na covid, tuším, že se proti němu přece už dávno očkuje, ne?“ řekl jsem.

            „Věřím vám, že jste o tom nevěděl. Ostatně na tom nijak, z hlediska právního, co se týká dědického řízení, nezáleží,“ ujistil mne notář a dodal, „byla to ta nová mutace, co se teď šíří hlavně na plovárnách. Vaši rodiče jsou zatím její jedinou obětí, jinak všichni nakažení mají lehký průběh, alespoň, co se říká.

            Ale víte, co je zajímavé?“

            „Co?“ zeptal jsem se.

            „Že vaši rodiče odmítli před svou smrtí veškerou duchovní útěchu. To dnes dokáže málokdo, lidé jsou vystrašení, ostatně já sám bych měl strach. Tvrdili, že nepotřebují utěšovat, protože po smrti nic není,“ informoval mne notář a zamyšleně dodal, „vy si taky myslíte, že po smrti nic není?“

            „A mělo by být?“ zeptal jsem, nedokázav zapřít, že jsem synem svých rodičů.

            „Snad je to tak opravdu lepší,“ řekl po delším mlčení notář a posunul přede mne jakýsi papír, „tak to je všechno, co po vašich rodičích zbylo. Tady mi podepište, že přijímáte dědictví po svých rodičích, jak říkám, zemřít o půl roku dřív, byl byste teď miliardář.“