O pisálcích, kteří kradou texty a to dokonce i paním spisovatelkám

Není žádným tajemstvím, že někteří spisovatelé kradou texty do svých knih od jiných spisovatelů, zejména pak spisovatelek...

Život spisovatele není žádný slunečnicový med a podle toho spisovatelé taky vypadají. Sotva najdete na tomto světě, jehož stáří se odhaduje přibližně na deset tisíc let, kdy se začal hologram tohoto světa promítat na nejbližší černou díru, bytosti víc mravně zchátralé než spisovatele, kteří se neštítí žádné ničemnosti, viz například Václav Klaus se svou slabostí pro výfuky.

Spisovatel o němž bude řeč, je, svatá pravda, jen spisovatel příležitostný. Ale protože příležitost dělá zloděje, respektive spisovatele, je i jeho mravní profil stejně tak odpudivý jako mravní profil těch největších velikánů světové literatury, Dostojevským počínaje a Dostojevským konče, protože Dostojevskij je alfou i omegou, prvním i posledním.

A jako nebyla žádná zlotřilost cizí Dostojevskému, není žádná zlotřilost cizí ani tomuto spisovateli, byť, co se týče významu díla, nemohu se Dostojevskému rovnat, protože je to především pisálek. Ale nemůže-li se rovnat Dostojevskému významem svého díla (nepočítám-li ovšem, že jsem na tom, co se týče duševního stavu, stejně jako kníže Myškin), může se mu tento pisálek směle rovnat svými zlotřilostmi.

Ano, tento pisálek je stejně zlotřilý jako Dostojevskij (a všichni ostatní spisovatelé, samozřejmě) a to ho pochopitelně těší, neboť právě to, tato jeho zlotřilost, dělá z něho spisovatele, jako dělá spisovatele z Dostojevského, jako dělá spisovatele ze všech ostatních spisovatelů, včetně Václava Klause, který je ze všech spisovatelů spisovatelem nejzlotřilejším.

Tak například, abyste věděli, co je zač, tento pisálek tuhle sesmolil další svoji knihu o někom, Jehož jméno nemohl a ani nesměl vyslovit, protože Jeho jméno mohou vyslovit jen čistí a čestní lidé s náležitě posvátnou úctou, což tento pisálek samozřejmě není.

No, sesmolil, to je příliš silné slovo. Prost ji celou opsal od koho se dalo.

„Hotovo!“ oddechl si, když byla kniha jeho kniha o největším básníkovi hotova.

Ale pisálek chválil dne večerem, říkal kloboučku hop, aniž by dosud přeskočil.

Dal totiž rukopis své knihy přečíst jisté osobě, která se v literatuře náramně vyzná, protože pracuje jako skladník a proto čte nejen Dostojevského, ale i Puškina v originále.

„Čéče, vždyť na stránkách 111 až 122 nic není, ty stránky jsou úplně prázdné,“ upozornila pisálka tato osoba.

„To není možné, jak to že tam nic není!“ nechápal pisálek, jak to, že na stránkách 111 až 122 nic není.

Ale bylo to opravdu tak, ta osoba nelhala, i když jinak lže jako, když tiskne.

Stránky 111 až 122 v jeho knize o byly opravdu prázdné!

Co teď?

Rukopis je hotový a přitom jsou stránky 111 až 122 dočista prázdné!

To byla, jak jistě sami uznáte, velmi prekérní situace, která měla jen jedno jediné racionální řešení, po němž musel pisálek sáhnout, protože mi ani nic jiného nezbývalo.

Tím řešením, jediným možným, bylo to, že chybějící text někde ukradne a dá si jej do své knihy. A přesně to i pisálek udělal. Sáhl po textu jedné naší spisovatelky, ženy čisté a zcela neposkvrněného ducha, a jednoduše její text ukradl.

„Uff!“ oddechl si, když pisálek takto, pomocí této krádeže, zaplnil ony chybějící stránky textem a vrátil rukopis oné osobě, aby si jej mohla přečíst, tentokrát už celý. „Tu máš! Čti!“

„To je dobré! Moc dobré!“ pochválil skladník text, který pisálek ukradl paní spisovatelce.

„To není žádná krádež, když vám nic jiného nezbývalo,“ namítnout možná někteří z vás ve zcela nepochopitelné snaze ospravedlnit pisálkovo počínání.

„Ne, je to krádež! Jasná krádež!“ oponuje sám pisálek, už jen proto, že by nebyl spisovatelem, kdyby se nedopustil této krádeže.

Je to krádež, ke které se pisálek přiznává, text na stránkách 111 až 122 jeho knihy prostě ukradl paní spisovatelce a je na to stejně tak hrdý, jako by na to byl hrdý i Dostojevskij.