O mrtvých jen dobře. Ale ne o Dušičkách

Na hřbitovech kvete dnes všechno možné, do zteřelé hřbitovní půdy jsou rozsévány lidské šlépěje. Co z nich asi vzejde, tam na onom světě?

My zesnulí nejsme ani trochu věrní, jak si o nás ti ještě živí myslí.

Vůbec živí mají o nás, zesnulých, velmi zkreslené představy. Ve skutečnosti je to tak, že když zemřete, to dobré, bylo-li ve vás vůbec něco dobrého, protože dobrých, to znamená aspoň trochu dobrých lidí, žije na světě naprosté minimum, se zcela rozplyne a zůstane jenom to zlé a špatné.

Pokud se říká, že o mrtvých jen dobře, tak je to naprostý nesmysl, protože o nás mrtvých se nedá říct nic dobrého jednoduše proto, že nejsme vůbec dobří.

Ale proč bychom měli být dobří?

Jen z toho důvodů, že jsme mrtví?

Pokud by tomu tak skutečně mělo být, tak by smrt měla být tím nejlepším, co může člověka potkat, protože jej učiní dobrým. Ale tak tomu není. Smrt je sice tím nejlepším, co může člověka potkat, ale nikoliv proto, že jej činí dobrým, ale proto, že jej činí zlým.

My, zesnulí, si díky Bohu, nemusíme na nic hrát. Jsme prostě zlí a špatní, protože se nemusíme už nijak přetvařovat, naopak naše špatnost, nijak neskrývaná a okázale dávaná najevo je naší největší ctností. Co je pro živé sedm smrtelných hříchů, je pro nás mrtvé projevem té nejvroucnější zbožnosti, neboť takto v našem světě funguje, takové jsou doslova metafyzické zákonitosti našeho světa.

Nejvíc se to projevuje právě na dušičky, třebaže naše pojetí času se, pochopitelně, odlišuje od pojetí času živých, ale do toho se každý mrtvý brzy dostane.

Dušičky, to jsou pro nás mrtvé něco jako Vánoce. Jako o Vánocích mohutně vytryskává všechna špatně utajovaná špatnost živých nejvíce na povrch, tak my mrtví se nejvíce chlubíme svou špatností právě na dušičky, stejně jako se živí na Vánoce okázale chlubí svou, ovšemže jen domnělou, dobrotou.

O dušičkách jsme jako utržení z řetězu, měníme se v hotové běsi, jak nás rozběsní všechny ty svíčky, co hoří o Dušičkách na našich dutých hrobech.

„Tu máš jednu do čumáku! Já ti dám, že tvůj hrob je nejkrásnější! Můj je nejkrásnější, podívej, kolik krámů na něm mám!“ mlátíme se navzájem, dáváme si do zubů a hádáme se, kdo má krásnější hrob, závidíme si každou svíčku na hrobě, krademe si navzájem z hrobů věnce, abychom jich měli co nejvíce právě na tom svém, a je to tak, že kdo má hodně věnců, bude jich mít ještě víc a kdo jich má málo, bude jich mít ještě míň a bude se užírat závistí, celý od ní zezelená.

Zatímco živí spokojeně odcházejí z hřbitovů, opět nasedají do svých automobilů se spalovacím motorem, aby se vydali na cestu domů, my, zesnulí po sobě štěkáme a rveme se jako psi.

Ti největší darebáci z nás si bez skrupulí klidně vlezou do cizího hrobu nebo urny, jeho původní obyvatele vyhodí na mráz (u nás je jinak strašlivý mráz) a nechávají se bez mrknutí oka zasypávat všemi těmi věnci, které živí přičinlivě tahají na hroby jako mravenci, jako by právě oni byli těmi, na které je tak vroucně vzpomínáno.

Někdy si říkám, proč to vlastně všechno děláme, proč jsme my, zesnulí, tak špatní a proč jsme nejvíce špatní právě o dušičkách.

„Jsme-li o dušičkách učiněná hovada, proč nejsme těmito učiněnými hovady stále? Zakládáme-li si na své špatnosti, jsou-li pro nás všechny hříchy svaté, tak proč nejsme tak absolutně špatní, jako na dušičky, pořád?

Jsme sice i jindy špatní, hodně špatní, ale nejsme přece jen tak špatní jako jsme špatní na DušičkyI

Je to tím dechem živých, kteří se sklánějí na našimi hroby, protože tento dech na nás působí jako chlast?

Je to sváteční náladou, které nás zbavuje všech zábran, jakkoliv minimálních, protože o svátcích jsou lidé největší prasata?

Je to tím, že nám mrtvým, je o Dušičkách vše dovoleno?

Ale nemám teď kdy o tom přemýšlet.

Nějaká ženská s baňatými rty se na mě sápe, chce mi vzít dušičkový věnec, který jsem si nasadil hlavu a který mi, dlužno říct, velmi sluší.

„Dej to sem, hajzle! Já zdechla dřív než ty! To je můj věnec, můj!“ ječí jako pominutá.

„To se s tebou raději vyspím, než abych ti dal svůj věnec, ty krávo pekelná,“ křičím na ni a tluču ji do ksichtu svíčkou, která přitom nepřestává hořet, dali mi ji na hrob, protože jsem byl zaživa farářem.

Ale ženská se nedá, odevšad se sbíhají další mrtví, chtějí mi vzít věnec. Ale sotvaže by mi ho někdo vzal, všichni ostatní by se na něj zuřivě vrhli, anděly byste tady marně hledali, dávno jsme je vyhubili metylalkoholem.