O křivém metru ministra Petříčka, aneb 3,5 roku pro Navalného versus 175 let pro Assange

Ruský lékař, který léčil Navalného při jeho otravě západními agenty, náhle zemřel... Ano, je třeba měřit všem stejně, bez ohledu, zdá se jedná o naše staronové spojence na věčné časy či nikoliv

            „Tak kampak, Kuzmo Kuzmiči?“ zeptal jsem se Kuzmy Kuzmiče, kterého jsem potkal na trolejbusové zastávce.

            „Ale čekáme se ženou na čtyřku,“ odpověděl Kuzma Kuzmič a ukázal na svoji ženu, Praskovnu Ivanovnu.

            „Na čtyřku?“ řekl jsem.

„ Jo, na čtyřku.  Jedeme totiž do Domu odborů,“ odpověděl Kuzma Kuzmič

            „Do Domů odborů, Kuzmo Kužmiči? Co tam?“ vyzvídal jsem dál.

            „Ale podepsat všelidovou protestní petici proti odsouzení Navalného na tři a půl roku, ten chlap měl dostat doživotí na Soloveckých ostrovech!“ informoval mne Kuzma Kuzmič

            „To jste vedle, jak ta jedle, Kuzmo Kuzmiči!“ zvolal jsem po jeho slovech, načež Kuzma Kuzmič upadl do viditelných rozpaků.

            „Vy teda, jako myslíte, že to jeho odsouzení, jako..., že...., Putin...,“ breptal Kuzma Kuzmič, zbrocený studený potem.

            „Ale co vás nemá, Kuzmo Kuzmiči, co vy si hned nemyslíte!“ plácl jsem Kuzmu Kuzmiče přátelsky po zádech a vesele dodal, „petice se nepodepisuje v Domě odborů, ale v Chrámu Krista Spasitele! Zrovna tam taky jdu, čekám tady na trojku, měla by jet každou chvilku.“

            Kuzma Kuzmič si oddechl: „A já že, v Domě odborů! Nebýt vás, už bychom sedli do čtyřky!“

            „Kdeže v Domě odborů! V chrámu Krista Spasitele, musíte jet trojkou jako já! Hezky to tam podepíšeme, pomodlíme se za Putinovo zdraví a budeme mít zase na chvilku svatý pokoj!“ zvolal jsem radostně.

            Ale Kuzma Kuzmič zase zbledl: „Panebože, ale já nemám svíčky! Co tam zapálím, až to podepíšu? Copak to jde, nezapálit v chrámu Krista Spasitele svíčku?! Ještě si toho někdo všimne, že jsem sice podepsal, i se pomodlil, ale svíčku už jsem nezapálil!“

            „Nebojte, já mám svíček dost. Vždycky nosím u sebe svíčky, člověk nikde neví, kdy ho to popadne a poběží do chrámu Krista Spasitele, aby se pomodlil za Putinovo zdraví. Tu máte, Kuzmo Kuzmiči, berte,“ podal jsem Kuzmovi Kuzmiči svazek svíček.

            Kuzma Kuzmič vzal vděčně svíčky, poklonil se mi uctivě s manželkou a pak řekl: „Až to budeme mít za sebou, určitě musíte zajít ke mně na vodku. Napijeme se a společně zavzpomínáme na stalinské represe, co říkáte?

            Žena udělá pirohy, jestli chcete, můžete u nás i přespat. Kam byste chodil? Usteleme vám v naší manželské posteli a my si ženou lehneme na zem, o děti nemějte strach, mají svůj pokoj, bůhví, co v něm celé dny dělají.“

            „Rozhodně nejsem proti, Kuzmo Kuzmiči. Až to budeme mít za sebou, zajdeme k vám na vodku, ať to všechno hezky spláchneme. Ale je ten Navalnyj prevít, co?“ odplivl jsem si.

            „Fašista! Hnusný fašista je to! Agent Západu! Chce válku, nic jiného!“ vykřikla Praskovna Ivanovna zničeho tak, div jsem se nevylekal.

            „Přesně tak, hnusný fašista je to!“ přikývl jsem a zvolal, „hele, trojka nám už jede! Támhle je, vidíte ji! Jen abychom se do ní dostali! Je úplně napraná!“

            Trojka přijížděla a opravdu byla totálně napraná lidmi, zdálo se nemožným, abychom se do ní dostali. Ale my se do ní všichni dostali, já, Kuzma Kuzmič, i Praskovna Ivanovna, dokonce jsme i zaplatili průvodčí za lístek.

            „Co není možné u člověka, je možné v Rusku!“ jak by jistě napsal Dostojevkij ve svém Deníku spisovatele