Novodobí „liberálové“ jsou ve skutečnosti prachobyčejní neomarxisté!

Roznemohl se nám tady takový nešvar. Někteří lidé si začínají myslet, že když někoho označí za neomarxisty, stanou se v mžiku lepšími a poctivějšími. Naposled například pan europoslanec Zdechovský

            Kvapem se blížilo brunátné poledne a tropické vedro, jež sužovalo krajinu, stalo se již docela nesnesitelným. Avšak prašná cesta, po níž jsem kráčel, byla lemována jen pařezy byvších ovocných stromů, jejich stín by se za nehet vešel nejmíň tisíckrát, sotva jsem se v něm, jsa dospělý člověk a ne embryo, mohl schovat

Hlava mi začínala již nebezpečně třeštit. Ještě chvíli a bezpochyby by se ze slunečního jícnu vyrojily všelijaké přeludy, tak jako se to kdysi stalo jistému Šavlu, který cestoval do Damašku a v pravé poledne se mu zjevili mimozemšťané.

Naštěstí jsem měl u sebe čistý kapesník, neboť vracel jsem se z anenské pouti, která se konala v obci, jež měla určitou, byť nepřímou, spojitost s mým životem, což mělo za důsledek i to, že jsem byl dosud svátečně oblečen. Jen klobouk jsem si, bohužel, zapomněl na řetízkovém kolotoči a měl jsem tedy nyní hlavu zcela nechráněnou před prudkým slunečním žárem.

Vytáhl jsem tedy hbitě z kapsy saka kapesník, udělal v každém rohu pevný uzel a zbytkem vody v čutoře jeho, dosud pevnou, tkaninu řádně navlhčil a po vzoru (muslimských) beduínů si dal kapesník na hlavu.

Jak se mi poté ulevilo, nedovede si nikdo ani ve své nejbujnější fantazii představit!

Chutě jsem vyrazil opět vpřed po prašné cestě, jež se pod mými chodidly v pevné obuvi svíjela jako had.

Ale učiniv pár kroků, uvědomil jsem si, že v čutoře nemám již ani kapku vody (a to byla ráno, když jsem vyrážel, docela plná!).

Neměl jsem ovšem na výběr, musil jsem si nějak hlavu ochladit, nechtěl-li jsem, aby mi hlava třeštila, abych nakonec celý svět považoval jen za přelud a snad i byl nakonec umístěn do nějakého soukromého nervového sanatoria na žádost svých příbuzných, již by neviděli jiného východiska, než dát mě pod kuratelu.

Nepropadl jsem však malomyslnosti, neboť to bylo by zárukou jisté záhuby. Naopak přidal jsem do kroku, vycházeje z předpokladu, že již brzy, pokud jsem se dobře pamatoval, musím dorazit do malebného městečka, kde se v některém hostinci řádně napojím, jakož i naberu na hajzlu vodu do čutory na další svou cestu.

Můj předpoklad byl správný. Nebyla na mobilu ještě ani jedna hodina odpolední, když jsem vcházel do rozpáleného městečka, v jehož ulicích to vypadalo jako po vymření. Aut bylo sice všude plno, ale člověka, aby s lucernou pohledal i ve dni tak jasném. Rovněž hostinec, do kterého jsem zapadl, byl takřka prázdný, jen pár úředníků do sebe soukalo obědové menu, zmoženo horkem i svou prací.

Posadil jsem se za stůl a poručil si: „Hospodo, tuplovaného birella s limetkou a grepem!“

Sotva jsem to dořekl, vystartoval ze svého místa hospodský a hnal se o zlom krk ke mně.

„Panečku, to je rychlost!

To je pěkně vidět, jak si po zavedení EET a zákazu kouření váží každého hosta,“ pochvaloval jsem si.

Ale když se hospodský přiblížil asi na tři kroky, všiml jsem si, že nic nenese, a nejen, že nic nenese, ale že výraz v jeho obličeji je nanejvýš zlobný.

Dřív než jsem si o tom stačil cokoliv pomyslet, stál už hospodský u mě a, vzav mě, k mému nemalému údivu, za límec, táhl mne ven.

„Ráčej odpustit, vašnosto, ale o takový hosty, jako jsou voni, v mým lokálu nestojíme!

Já vám dám frankfurtskou školu!“ láteřil.

„Frankfurtskou školu?

Myslíte asi polévku?“ zablábolil jsem, nijak jinak se nestavíce na odpor.

Ale to už jsme byli ve dveřích, ze kterých mne hospodský vyrazil ze slovy: „Táhněte ke všem čertům, vy i všichni Marcusové, Adornové, Kosíci!

To raději přijdu na buben, než abych strpěl ve svým lokále někoho takovýho!“

„Blázen! Zbláznil se z toho horka!“ pomyslel jsem si, zvedaje se země.

Moje předchozí životní zkušenosti mne obohatily o poznatek, že s bláznem nemá smysl diskutovat a proto jsem se odebral do jiného hostince.

Přijdu tam, posadím se a zavolám: „Hospodo, tuplovaného birella s limetkou a grepem!“

Hostinský opět vystartuje, opět mne popadne za límec a opět mne vleče k východu.

„Ráčej odtud vypadnout, dokud maj všechny kosti celý.

Já vám dám rozhodovat o tom, kdo bude vystupovat v Český televizi nebo ne, já vám dám urážet názorový oponenty!

Já vám dám státem placený alimenty!

Já ti dám neposlušnost autoritám, absenci náboženské víry, polygamii, homosexualitu, společné děti, uměleckou avantgardu a nudismus!“ hartusí a, vyrážeje mne ze dveří, neopomene i on vyslovit, „táhnou ke všem čertům!“

Opět se ocitám na ulici, aniž bych uhasil svou žízeň, jež roste a bobtná. Vím, že se musím napít, jinak jsem ztracený. Dopotácím se tedy do dalšího hostince, kde se to celé zase opakuje, jen s tím rozdíl, že mi hostinský vmete do tváře Jakla s ohonem.

Teď už se zvednu ze země s vypětím všech sil.

„Proč mi nikde nedají napít?“ ptám se sám sebe, zoufale se potáceje rozpálenými ulicemi, jsa přesvědčen, že udeřila moje poslední hodinka.

Už se loučím se životem, leže na zemi, když v tom ucítím na své tváři lidský dech. To nade mnou stojí shrbená babka s otepí klestí na zádech.

„Sundaj si, mladej pane, z hlavy ten kapesník.

Lidi si o vás můžou právem myslet, že jste liberál, který je ve skutečnosti prachsprostým neomarxistou!

Prominou, že jim to říkám takto, ale jsem stará a nevzdělaná žena, četli někdy Babičku?“ říká mi.

„Jakpak ne?!“ vykřiknu a rázem se mi rozsvítí.

Strhnu si s hlavy kapesník a najednou je mi tak lehce, že se musím rozesmát na celé kolo: „Liberál, který je ve skutečnosti prachsprostý neomarxista, hehe!

Už to chápu, hehe!

To ten kapesník na hlavě, hehe!

Hned si ho sundám, babičko!“

Babka mne podepře a dovede mne do nejbližšího hostince.

Jsem zachráněn.

Loučím se s babkou, dávám jí padesátikorunu se slovy: „Tu máte, babičko, abyste nemusela skákat pro pírko přes plot.“

„Nechte bejt, mladej pane!

Člověka těší, že zachránil jinýho člověka v tísni od zbytečnýho konce, nenechal ho pojít jako prašivého tygra.

Ten kapesník si ale daj na hlavu, až budou zase venku z města, jinak jim to sežehne mozek,“ poradí mi ještě babka a rozplyne se mi před očima.

Byla přeludem či ne?

Byla dobrým duchem, jenž mne zachránil, nebo byla jen z masa a kostí a ve skutečnosti se přede mnou nerozplynula, ale odešla dveřmi, tak jako všichni normální smrtelníci?

Nevím.

Ale to vím jistě, že jsem vypil nejmíň dobré čtyři tuplované birelly, a pak, zrovna odbíjely tři hodiny, vyrazil s plnou čutorou opět na cestu, jejíhož cíle jsem druhého dne k večeru skutečně šťastně dosáhl.