Nová totalita zvítězila, budeme umírat kdesi ve východní Haliči za zájmy USA!

Je dobojováno! V březnu narukujeme do války, do které nás zatáhne Pavel. Ale zatímco my jsme bojovali do posledního dechu, pan L. Větvička, a jemu podobní, utekli z boje, ačkoliv jejich hlasy mohly zvrátit vítězství na stranu míru

Nedávno jsem vyslechl velmi zajímavý rozhovor.

Už si nevzpomínám, kde to přesně bylo, zda-li na Karlově mostě, či někde v opuštěných a fialovým hnusem zmasakrovaných Sudetech, kde naši lidé chcípají hlady, zatímco se banderovci válí v luxusních zákopech a vraždí ruské vojáky, otce od rodin.

Ten rozhovor byl zajímavý ve více ohledech. Jednak svým obsahem, jednak tím, kdo jej vedl. Byli to mladí lidé, jen něco starší než hoši od Bobří řeky, tedy nebyli to žádní důchodci. Tito hoši šli po chodníku a bavili se o tom, o čem se dnešní mládež takřka nebaví, protože se bavili o válce a bavili se o ní naprosto otevřeně.

„Jestli vyhraje Pavel, budeme narukovat do války ještě před maturitou,“ prohlásil smutně jeden z těch hochů.

„Do totální války, protože na Ukrajině je totální válka Západu proti Rusku,“ prohlásil další z těch hochů.

„Místo, abychom se vzdělávali, chodili ke kadeřníkovi, dívali se do mobilů, budeme umírat v zákopech, protože nám vezmou mobily,“ povzdech si třetí hoch s jemnými, takřka dívčími rysy, oblečený do růžového kožíšku nad kolena.

„Ano, bude umírat v cizí zemi, pro cizí zájmy, daleko od domova, když vyhraje Pavel,“ prohlásil první hoch.

„Ale když už budeme v Haliči, můžeme přece zběhnout k Rusům. Já určitě zběhnu! Nechci bojovat za cizí zájmy, ani za ně umírat. Když mám umřít, padnout v boji, tak aspoň padnu v boji za svobodu. Jestli narukuji, tak hned první den zběhnu k Rusům, jako Hašek!“ prohlásil rozhodně druhý hoch.

„Já taky zběhnu k Rusům, až mě tam v dubnu pošlou. Ale přece je jen lepší mír než válka, i když svatá válka proti těm, kdož chtějí válku. Slibme si proto, hoši, že budeme všichni volit Babiše, ať můžeme odmaturovat a jít studovat na vysoké školy, abychom pak byli své vlasti prospěšní jako vzdělání lidé,“ zvolal třetí, jemný hoch.

„Tak slibujeme! Budeme volit Babiše!“ zvolali druzí dva hoši.

„Škoda, že jsem o rok mladší a nemohu volit jako vy, hoši! Taky bych volil jako vy! Takto jen musím doufat, že lidé vezmou selský rozum do hrsti a nepošlou nás umírat do východní Haliče. Protože jestli vyhraje Pavel, pak bůh s námi!“ prohlásil čtvrtý hoch, který zatím mlčel, protože si netroufal skočit do řeči svým starším kamarádům.

Proč o tom mluvím?

Protože jsem si na tento rozhovor vzpomněl při četbě článku, který dnes zveřejnil pan Větvička.

„To ten cyp snad nemyslí vážně!“ nevěřil jsem svým očím, hledě na fotografie, kterými se pan Větvička ve svém článku chlubí.

Tak my tady chcípáme hlady, protože máslo z Olmy stojí v akci skoro čtyřicet korun, mrzneme ve třech svetrech, jen proto, abychom mohli jít volbám a zastavit Pavla a NATO, jsme tady, abychom bojovali proti válce a udělali všechno, co je v našich silách, aby se z naší země nestalo peklo, zatímco pan Větvička trajdá kdesi po světě, přežírá se, ačkoliv i on, stejně jako my, kteří jsme podvyživení a zkřehlými prsty házeli do urny Babišův lístek, se mohl postavit vládní propagandě a říct dnes válce své rozhodné: „Ne!“

Tento člověk má spoustu řečí o svobodě, o tom, jak je všechno podvod, ale když jde do tuhého, když se má bojovat, když už jde skutečně o život, tak zbaběle vezme roha, aby si zachránil krk.

My jsme tady zůstali, jak zákony kázaly nám, abychom do posledního dechu bojovali proti drtivé mediální přesile, hladoví, promrzlí, ale čestní a věřící, že lež, kterou nám servírovala vládní propaganda, nemůže zvítězit.

Ale pan Větvička, ten pan Větvička, který bez ustání velí do boje, tak tento pan Větvička se zachoval jako to nejrůžovější selátko.

„Jste růžovoučké selátko, pane Větvičko, nic než růžové sele! Taky jsme se mohli zbaběle zdekovat, nechat tuto zemi napospas fialovému hnusu, Američanům a jejich loutce, taky jsme se mohli válet kdesi u moře a dělat ze sebe hrdiny u klávesnice jako vy.

Ale my jsme zůstali, abychom bojovali, protože nám tak velela naše vlastenecká povinnost.

Zůstali jsme, přestože jsme věděli, že to bude náš konec, že budeme těmi prvními, koho nová totalita zlikviduje, že pokud nezahyneme při masakrech, které vítězové rozpoutají této noci, tak padneme kdesi na východní Haliči, kam nás nový bestiální pán Hradu bez lítosti nažene.

Zůstali jsme přes to všechno, nezdrhli jsme z boje posraní až za ušima, ačkoliv první z nás už jsou zatýkáni Rakušanovou soldateskou, nakládáni do dodávek a odváženi kdoví kam.

Ano, prohráli jsme.

Ale neprohráli jsme vlastní vinou.

Prohráli jsme kvůli takovým lidem jako jste vy, růžovým selátkům, kterým je milejší vlastní bříško než osud těžce zkoušené země vydané v plen jejím nepřátelům.

Ano, do posledního chvíle se budu stydět za prezidenta, který usedne na Hrad pomocí podvodů, švindlů a všemožných nekalých praktik.

Ale ještě víc se budu do poslední chvíle stydět za taková růžovoučká selátka, jako jste vy, selátka, které se vzdávají bez boje!“ vzkazuji panu Větvičku do té prdele, kde se teď nachází.

Proto jsem si dnes vzpomněl na ty hochy. Na ty mladé hochy, kteří nechtěli zemřít kdesi v bahně východní Haliče, ale chtěli studovat, chtěli žít, chtěli chodit ke kadeřníkovi.

Oni k volbám šli, oni volili Babiše, oni volili život a mír.

A ti, co dnes nešli k volbám, co utekli z naší země, je svou zbabělostí odsoudili na smrt, poslali je do války, poslali je padnout kamsi do východní Haliče, protože nešel k volbám, nepostavil se vlastním tělem proti těm, kteří chtějí zahubit český národ.

Nemůžu si pomoct, ale z takových lidí, lidí, kteří v den rozhodné bitvy o budoucnost našeho národa zveřejňují články, v nichž se chlubí, že se válejí u moře, zatímco my tady cedíme krev, tak z takových lidí je my na zvracení (kdybych měl co zvracet, protože chcípám hlady, jitrnici, nebo ovar jsem měl naposledy v hubě před čtyřmi dny na mítinku Andreje Babiše, kde krmil nás, hladové a mrznoucí)...