Nouzový stav bude, „demokratická opozice“ ostrouhala, už žádní mrtví s Covidem!

To, jak se předvedla řada opozičních politiků v uplynulém týdnu, u mě vzbuzuje vážné pochybnosti o tom, zda bychom na tom byli lépe, kdyby na místě  členů vlády za ANO a ČSSD seděli politici z ODS, TOP 09 či Pirátské strany

        IMPIA TORTORUM LONGAS HIC TURBA FURORES

SANGUINIS INNOCUI NON SATIATA ALUIT.

SOSPITE NUNC PATRIA, FRACTO NUNC FUNERIS ANTRO,

MORS UBI DIRA FUIT VITA SALUSQUE PATENT.

Bylo mi zle, k smrti zle. Ale ne od mrazů, které několik dní, nebo snad i týdnů, neměly ještě povolit, ale z konce nouzového stavu, jehož poslední hodiny právě dnes, ve svátek věčně zamilovaných, nadešly.

            „To zase bude mrtvých! Tisíce a tisíce mrtvých, jejichž jediná vina spočívá jen a pouze v tom, že se narodili v nejhorší zemi na celém světě!

            Ať jsou Němci, jací jsou, přece jen se nás, kvůlu naší demokratické opozici štítí právem a nechtějí nás, na rozdíl od uprchlíků k sobě pustit!

            Už jen pár hodin a úderem půlnoci ujme se covidová Smrt opět vlády v naší zemi a bude ji opět pustošit a jejím symbolem bude rozvolnění a návrat dětí do školy!

            Proklaté rozvolnění, proklatý návrat dětí do škol!“ vířily mi v hlavě ty nejchmurnější myšlenky, zatímco konec nouzového stavu se nezadržitelně blížil.

            Má beznaděj sílila, myslel jsem, při pohledu na hodiny, jejichž platinové ručičky se stále víc a víc podobaly mečům v rukou velmi šikovných katů, nebo rovnou gilotině, že zešílím.

            Krátce po setmění, právě ve chvíli, kdy mráz začal opět triumfálně sílit, rozhodl jsem se, že všechno raději skoncuji teď hned, místo toho, abych čekal, až si mne, po konci nouzového stavu, covidová Smrt sama najde, mrští mnou na lůžko na nějaké přeplněné JIPce, aby si tam se mnou zašpásovala a pak mne, napojeného na přístroje, odhodila do nicoty.

            Vyskočil jsem ze země, na které jsem se svíjel, popadl židli, jediný kus nábytku v místnosti, během chvilky se ocitl u okna, jehož sklo jsem onou židlí rozbil, protože se otevíralo jenom z venku.

            Okamžitě mě ovanul mrazivý vzduch a dodal mi odvahu, takže už jsem ani trochu nepochyboval, že svůj bohulibý záměr takto uniknout covidové Smrti, uskutečním.

            Vyhoupl jsem se do okna svižně jako Masaryk a chystal se skočit tam dolů, abych vypálil covidové Smrti rybník.

            Ale v poslední možné chvíli mne zarazilo nebývalé množství lidí, jež se valilo ulicí, na jejíž dlažbu jsem se právě chystal skočit.

            Ti lidé vůbec nevypadali smutně, ba právě naopak, jejich obličeje byly evidentně červené nejen od mrazu, ale i od radosti!

            Okno, z něhož jsem chtěl skočit, bylo jediné v celé budově, proto si mne lidé hned všimli. Zastavili se a jejich zraky se obrátily ke mně.

            „Nechci zemřít na Covid! Chci zemřít jako člověk! Za moji smrt může opozice!“ křikl jsem, abych přece jen využil příležitosti a ukázal na viníka, jenž mne dohnal k tomu činu.

            „Zadržte! Neskákejte!“ křičeli mi v odpověď lidé, jejichž obličeje jsem nedokázal rozeznat, protože okno se nalézalo v pátém patře.

            „Ztratil jsem smysl života, pro nic jiného než pro nouzový stav jsem nežil,“ odpověděl jsem a chtěl se převážit směrem ven do ulice.

            Ale lidé byli rychlejší.

            „Nouzový stav bude! Hejtmani uprosili vládu, bude až do konce měsíce! Obchody i služby zůstanou zavřené, nemusíte se bát covidové Smrti, váš život bude mít ještě nejmíň čtrnáct dní smysl! Proto jsme v ulicích, slavíme nový nouzový stav!“ oznamovali lidé tu dobrou zprávu.

            „Ale není to protiústavní?“ nechtělo se mi tomu přece jen věřit.

            „Není! A i kdyby bylo, zachráněné životy jsou přece důležitější než nějaká ústava! Dál nám bude vládnout vláda, ne Smrt!“ zvolali lidé a propukli v jásot.

            Radost, jež se mne zmocnila, mne dokonale omráčila. Cítil jsem jak v jejím, dosud nejprudším záchvatu, jaký jsem kdy zažil, ztrácím vládu nad svým tělem. Cítil jsem, jak se to naklání stále víc a víc, jak si mne neúprosná gravitace stahuje níž a níž, až jsem konečně převážil a začal padat a to tak dlouho, dokud můj šílený pád nezastavila plovoucí podlaha pokoje, v němž jsem strávil, díky nouzovému stavu, už půl roku v naprosté karanténě.

Byl jsem nade vší pochybnost zachráněn, nouzový stav je prodloužen, víc mi k životu netřeba!