Nic tady po mně nezůstane

A co by taky tady po mně mělo zůstat? Stopy ve sněhu, škrábance na zdi? Ne, nemá smysl si nic namlouvat

            Kdysi, před mnoha a mnoha miliony sekund, nemohl jsem po obědě ani za nic usnout. Převaloval jsem se z boku, zkoušel všechno možné. A tak u toho strašlivě vzdychal, až sousedi odvedle začali bušit vším, co měli po ruce, do zdi, dožadujíce se poledního klidu.

            „Nemůžu spát!“ křikl jsem přes zeď, seč mi síly stačily.

            Nejsem žádný křikloun. Hlas mám slabý, dosti nakřáplý. Ale sousedé mne zřejmě slyšeli, protože jen malou chvilenku na to mi přišla sms: „Tak si vezmi prasek, blbe!“

            Čertví, kde vzali moje číslo, když jsem už i tehdy měl mobil jen proto, abych jím mohl pohodlně platit v obchodech, či si přes něj koupit jízdenku na městskou dopravu či na vlak.

            Přísahám, že jsem jinak ze svého mobilu nikdy nikomu nevolal, jeho číslo jsem znal jen já a můj mobilní operátor.

Pípnutí příchozí zprávy mne však definitivně probralo. Pochopil jsem, že už neusnu, leda bych si vzal prášek na spaní. Tomu jsem se však pochopitelně bránil. Říká se stranou a mezi čtyřma očima o prášcích na spaních ledacos, a nejsou to zrovna pěkné věci.

Ale bylo teprve půl jedné a jedna minuta.

Bylo půl jedné a jedna minuta, a já nespal. Půl hodiny jsem se převaloval, doufaje, že po obědě usnu, ale teď už byla veškerá víra a naděje v to tatam.

Co teď?

Co teď, když jsem věděl, že už neusnu a přitom bylo teprve půl jedné a jedna minuta?

V této situaci, pro mne tak nezvyklé, opravdu si nevzpomínám, kdy se mi po obědě nepodařilo usnout a nechrnět aspoň do tři čtvrtě na dvě, jsem najednou pocítil nutkání jít ven. Můj domov, v němž jsem ocitl v bdělém stavu v tak nečekanou hodinu, začal na mne působit velmi tísnivým dojmem.

„Jak můžu žít v takovém bordelu?“ bobtnal ve mně vskutku odporný hnus při pohledu na nepořádek v mém příbytku, ačkoliv předtím mi tento nepořádek nijak nevadil, ba právě naopak, byl hradbou, jež mne chránila před vnějším světem, jakkoliv snad jen iluzorně.

Tak jako tak nemohl jsem doma zůstat. Moje psychika nedokázala se vyrovnat s takto nově nazíranou realitou jinak než jen prostým útěkem. Rychle jsem si oblékl ovčí kožich, obul válenky, narazil si na hlavu ušanku a vyběhl ven, právě v nejvyšší čas, jinak by mi z toho nejspíše přeskočilo.

Venku byl silný mráz, jenž se velmi podobal mrazu, který je venku i dnes (nejspíše proto jsem si na to vzpomněl!). Ulice, do nichž jsem takto vpadl, byly obestřeny mrákotami. Kam jsem se podíval, tam se ploužily smombie, kterým od úst stoupala pára nápadně připomínající chuchvalce mlhy na blatech.

Ačkoliv mrzlo, neměly smombie rukavice, aby mohly přejíždět palcem po bezdotykovém displeji svých chytrých démonů. Všechny ty palce byly již zmodralé mrazem, přesto se pořád hbitě pohybovaly. Nechápal jsem (a vlastně nechápu dodnes), jak to bylo možné.

„Brrr!“ vzpomínám si dobře, že jsem se otřásl při pomyšlení, že bych měl taky tak od mrazu zmodralý palec.

Jiného života jsem v ulicích nepozoroval, když nepočítám kosy, již s načechraným peřím vypadali jako černé koule sedící na větvích stromů. Ale abych nelhal, sem tam ještě po obloze přeletělo letadlo. I v těchto letadlech musely sedět nějaké živé bytosti.

„Budu se do půl třetí potloukat po městě, a pak se vrátím domů. V tu dobu už se většinou probouzím, a proto nebude můj domov na mě působit tak cize,“ usmyslil jsem si, protože se mi nechtělo sednout si do žádné z kaváren ze strachu, že mne tam někdo uvidí a pak si o mně pomyslí, kdo ví co.

Potloukal jsem se tedy po městě, vzhled jeho ulic se nijak neměnil.

Blížila se druhá hodina odpolední.

„Ve dvě začnou chodit lidi z práce!“ uvědomil jsem si najednou tento znovuobjevený fakt a ožil v napjatém očekávání toho, jak se ulice města změní, až se lidé začnou vracet z práce, zda k lepšímu, či k horšímu, nebo zda se vlastně nakonec nezmění vůbec nic.

Hodiny na jakési věži užuž chtěly začít odbíjet dvě, když mne chytil za ruku zcela neznámý člověk.

„Promiňte, že jsem vás chytil za ruku. Ale máte teď čas?“ zeptal se mne, hledě mi do očí.

Jeho tvář mi nebyla ani trochu povědomá, a pokud přece jen, tak jen leda z nějakého hodně zasutého snu.

„Proč?“ zeptal jsem.

„Chtěl bych vám něco ukázat,“ odpověděl mi.

„Co?“ chtěl jsem vědět.

„Uvidíte sám. Pojďte, odvezu vás tam autem. Parkuji hned tady, je to kousek,“ řekl a dovedl mě k autu, jež bylo opravdu vzdáleno jen pár kroků.

Otevřel auto a já si do něho sedl, zajímalo mne, co mi vlastně chce ukázat.

Člověk si sedl za volant. Rozjeli jsme se.

„Kam vlastně jedeme?“ zeptal jsem se.

„Nebojte se, nejedeme na konec světa,“ řekl a dodal, „musíme si pospíšit. Za pět minut začnou jezdit lidi z práce, a to bychom nikam nedojeli. Silnice se ucpou jako zkornatělé tepny, každý den se to opakuje pořád dokola.“

Opravdu jsme se hbitě prosmýkli městem a ocitli se na výpadovce, jež vyváděla auta ven z města, provoz byl na ni dosud plynulý.

„Uff, stihli jsme to!“ oddechl si člověk za volantem a dodal, „byl jsem ve městě. Pro léky. Nemůžu v noci spát. Mám strach z toho, co bude. Ale ty léky mně pomohou. Mnoha lidem už pomohly, musejí tedy pomoct i mně. Vezmu si je a budu spát až do rána.

Vy se v noci nebudíte?“

„Většinou ne. A když, tak do půlhodiny zase usnu, a ráno si ani nevzpomenu, že jsem se v noci probudil. Vím to jen díky záznamu z bezpečnostní kamery,“ odpověděl jsem.

„Ano, člověk by měl v noci spát,“ přikývl neznámý člověk a už nepromluvil.

Jeli jsme asi dvacet minut, když auto sjelo z hlavní cesty a začalo šplhat do kopce po neudržované silnici, na níž se tetelil uježděný sníh. Auto mělo dle všeho pohon na všechna čtyři kola, neboť jsme kopec hravě vyjeli a zastavili před novým domem.

„Tak jsme tady. To je můj dům,“ řekl neznámý člověk.

„To je všechno, co jste mi chtěl ukázat?“ zeptal jsem se.

„Ještě vám chci ukázat svoji ženu a své děti,“ řekl mi.

Vystoupili jsme z a auta a vešli do domu. Uvítala nás žena, jíž se drželi dva caparti.

„To je moje žena. A to jsou moje děti,“ ukázal ten člověk na ženu a na děti, jež se mu už na první pohled podobaly, dodávaje, „co tomu všemu říkáte?“

„Manžel má pořád pocit, že v životě nic nedokázal. Postavil dům a zplodil děti, ale zdá se mu, že je to málo, že to nestačí,“ vysvětlila mi rychle žena.

„Ano, je to tak,“ přikývl muž a zoufale se na mě podíval.

„Opravdu nevím, co vám mám na to říct. Já těmto věcem vůbec nerozumím. Nepostavil jsem dům, ani nezplodil děti, po mně tady nezůstane vůbec nic,“ řekl jsem.

„Tak vidíš!“ řekla žena muži.

„Děkuji vám, moc vám děkuji!“ tiskl mi ten člověk vroucně ruce.

„Není zač mi děkovat,“ opáčil jsem.

„Tak, a teď vyzkouším ty léky, co jsem si přivezl z města. Nebudu čekat až do večera,“ řekl ten člověk, vzal si léky a do deseti minut spokojeně usnul.

Osaměl jsem s jeho ženou a dětmi, jež na mne kulily své velké oči.

„Nebýt těch léků, nevím, co bych si počala,“ řekla žena a chytla mě za ruku, „spěcháte moc domů? Čeká na vás někdo? Bylo by lepší, kdybyste u nás zůstal na noc. Manžel, až se ráno probudí, vás hodí zase zpátky do města.

Chcete, abych vám vyprávěla o sobě, o svém životě?“

„Klidně,“ přikývl jsem,

Žena mi začala vyprávět o svém životě. Neskončila dřív než o půlnoci. Své vyprávění přerušila jen na chvíli, když dávala spát děti. Pak jsme si šli lehnout. Ráno, po snídani, mne ten člověk odvezl zase zpátky. To bylo naposled, kdy jsem přes noc nebyl doma, kde se mezitím nic nezměnilo. Pořád tam byl stejný nepořádek, který nikdo během mé nepřítomnosti neuklidil.

Ještě si vzpomínám, že přesně dva dny na to mrazy polevily a přišla obleva. Sníh neskutečně změkl, svět se stal nepřirozeným, a přestal být, k mé nemalé úlevě, filosofický problémem.