Nezavraždíš!

Mnozí si myslí, že přikázáno: „Nezabiješ!" To je ale omyl! Ve skutečnosti je přikázáno: „Nezavraždíš" A to je setskramentský rozdíl!

            I přišel jeden zbožný člověk do nebe a první koho uviděl, byl Hitler.

            „Mein Gott, Hitler! A se svatozáří kolem hlavy! V bělostném rouchu!“ vylekal se k smrti, která ovšem naštěstí už v nebi neexistuje.

            Hitler uviděl, že se jej tento člověk velmi polekal a proto k němu přistoupil, praviv: „Čeho ses tak vylekal, člověče? Tady jsi v nebi, tady se ti už nemůže nic stát špatného!“

            „Já, já si myslil, že jsem v pekle a ne v nebi, když jsem tě spatřil. Opravdu jsem v nebi?“ odpověděl onen člověk, protože v nebi si všichni tykají jako staří známí.

            „Nu, ovšem, že jsi v nebi. Kde jinde bys byl? Vidíš přece moji svatozář, zříš mé bělostné roucho. Copak ti, co jsou v pekle, mají kol své hlavy svatozář, a jsou oděni v bělostné roucho? Věř, že ti, co jsou v pekle, vypadají úplně jinak,“ pravil Hitler.

            Onen zbožný člověk se po těchto slovech trochu uklidnil.

            Ale přece jen mu to vrtalo v hlavě, a tak se zeptal: „Ale jak to, že jsi v nebi ty? Bylo přece řečeno: ,Nezabiješ!‘“

            Hitler ale zavrtěl hlavou: „Kdepak, kdepak, můj milý!

            Nebylo řečeno: ,Nezabiješ!‘

            Bylo řečeno: ,Nezavraždíš!‘

            Nebo ještě přesněji: ,Nezabiješ nevinného!‘

            A já přece nikoho nezavraždil, natož abych zabil někoho nevinného!“

            Zbožný člověk zůstal hledět na Hitlera s otevřenou hubou.

            Kdyby byly v nebi mouchy, jistě by mu nějaká do té otevřené huby vletěla!

            Ale v nebi nejsou žádné zdechliny, a tak tam nejsou ani, vcelku pochopitelně, žádné mouchy.

            Avšak Hitler se neurazil.

            Ba právě naopak, posadil si toho zbožného člověka na svůj klín a jal se mu vysvětlovat: „Ty seš tady novej, ještě neznáš všechna Boží (schválně říkám Boží s velkým B) tajemství, jak o nich píše Halík. Ani já je ještě všechna neznám, ale jinak celkem vzato toho vím už dost, za ten věčný čas, co jsem tady, možná toho vím ještě víc než sám Joch.

            Tedy s určitostí vím, že jsem svatý, protože jsem vykonával Boží vůli (všimněme si, že zase říkám Boží s velkým B!) a každý, kdo vykonává Boží vůli, je nutně svatý.

            Bylo řečeno, že nezavraždíš.

            To souhlasí, já přece nikoho nezavraždil.

            Bylo přesněji řečeno, že nezabiješ nevinného.

            To taky souhlasí, protože já nikdy nikoho nevinného nezabil.

            Jak bych tedy nemohl být svatý?

            Ale předně si řekněme, co tím Bůh (vida, Bůh s velkým B!) myslel, když pravil, že nezabiješ nevinného?

            Když nám bůh nařídil, že nezabijeme nevinného, delegoval na nás tím svou soudcovskou pravomoc rozhodovat o tom, kdo je vinný a kdo ne. Od toho okamžiku, kdy bylo výše řečené přikázáno, má člověk pravomoc rozhodovat o tom, kdo je vinný a nevinný. To znamená, že odsoudíme-li někoho, kdo není nevinný k smrti, je to stejné, jako by ho k smrti odsoudil sám bůh.

            Vtip je potom v tom, milý příteli, že žádný člověk není nevinný.

            Vinný je přinejmenším už tím, že se narodil, protože svým narozením je Bohem (s velkým B) odsouzen k hříchu.

            I samotné Slovo se vtělilo jen proto, aby bylo nakonec ukřižováno, tak jakápak nevina?

            Někoho, kdo by byl nevinný, by přece neukřižovali!

            Ano, i Kristus je vinný. Je vinný tím, že přišel spasit hříšného člověka, proto byl odsouzen těmi, kdož věřili v Boha, neboť právě tímto Bohem (kterého nelze psát jinak než jen s velkým B) jim bylo přikázáno, aby nezabíjeli nevinné, což vlastně znamená, že musí zabíjet, každého, kdo je vinný. A vinní jsou všichni, včetně Krista, takže ti, kdo jej ukřižovali, jen splnili svoji svatou povinnost.

            Všichni jsou vinní a nejvíce vinní jsou, pochopitelně, naši nepřátelé.

            A kdo byl naším nepřítelem, je snad jasné.

            Proto jsem nemohl zabít nikoho nevinného, i kdybych snad někoho skutečně zabil. Nejsem vinný krví našich nepřátel. Naopak, vinný bych byl, kdybych těmto nepřátelům dovolil, aby vysávali naši krev. Ostatně tak je i psáno. Stačí si jen místo nadřazené rasy dosadit vyvolený národ a jsme doma, pochopíme, že musíme zabíjet každého, kdo není vyvolený, protože tak nám to přikázal bůh.

            A jestli jsme snad mohli ušetřit děti?
            Ne, ani děti jsme nemohli a ani nesměli ušetřit!

            Z dětí se dříve či později stanou dospělí nepřátelé.

            Nebo snad víš o někom, kdo by si chtěl dovézt do Evropy lodě plné dětí z Afriky či ze Sýrie jen proto, že jsou to děti, a proto nemohou být nepřáteli a my je musíme milovat jako sebe sama, že jim musíme odpustit všechny jejich viny a nechat se jimi sami zabít, až oni vyrostou?

            Ukaž mi někoho takového, kdo by dokázal takové děti milovat víc než sebe, kdo by jim dokázal odpustit jejich viny, a já sám zajdu za Bohem (který se sám píše s velkým B), aby mne poslal do pekla!

            Ovšem i kdybys někoho takového našel, Bůh (Bůh s velkým B!) by mne do pekla neposlal, protože do pekla nepatřím já, ale ti, kdož jsou proti zabíjení a tedy proti Bohu (B!), protože ten nám přikázal zabíjet všechno a všechny, když pravil: ,Nezavraždíš! Nezabiješ nevinného!‘

            Tak už chápeš, proč jsem v nebi?“

            „Ano, už to chápu,“ přikývl onen zbožný člověk a blaženě vydechl, neboť i tak je psáno, že v nebi není než blažených!