Než nás zadáví svoboda volby

Snad už jsem se z těch voleb docela nepomátl! A vy určitě taky! Což vy taky nejste už z toho docela pomatení?

            Neměl jsem ani vindru a přitom pomýšlel na ženění, sliny se mi na tradiční rodinu přímo sbíhaly ze všech stran.

            „Bez peněz do chomoutu nelez!“ poučí vás na ale každé poště i v té nejzapadlejší střediskové obci, jakou si lze představit a přitom nepřijít o zdravý rozum.

            A právě rozum jsem vzal do hrsti.

            Ale nebylo mi to nic platné, nenašel jsem žádné rozumné východisko ze své situace.

            „Vstoupím do politiky, nedá se nic dělat. Stanu se poslancem či europoslancem, ministrem či premiérem, nebo rovnou tím vším najednou,“ nezbylo mi nakonec, než to vyřešit tímto nejhloupějším způsobem, že stanu se otrokem voličů, jejich fackovacím panákem, kterému dají všechno sežrat, jen abych přišel k penězům a mohl se oženit.

            Ke vší smůle kandidoval jsem však v hornatém, v mnoha ohledech zaostalém kraji.

            Co jsem jen nachodil po těch blbých a neschůdných horách při své kontaktní předvolební kampani!

            „Stojí mi to vůbec za to, ta ženitba, ta tradiční rodina?“ říkal jsem si kolikrát, kráčeje po neschůdných horských stezkách od jedné samoty ke druhé, abych jejich obyvatele seznámil s programem hnutí, na jehož kandidátce jsem se ocitl.

            „Jsme rozumní! Každý, kdo někoho napadne, nebo něčí majetek napadne, musí dopředu počítat s jakoukoliv intenzitou obrany napadeného, včetně suverénních států!

            Nechceme euro, znehodnotí úspory a důchody!

            Boj za dostupné bydlení pro rodiny a seniory nikdy nevzdáme!

            Nikdy!

            Změnu dotáhneme!

            Nenechme se více okrádat zkorumpovanými politiky o lithium!

            Bez vás to ale nedáme!“ hučel jsem jako o život do těch lidí, kteří na mě jen tupě zírali, umořeni tvrdým životem v horách, majíce na okně vylepenou čokoládovou hvězdu Orion.

            „Takové voliče mi byl čert dlužen. Sedí, poslouchají, přikyvují, a stejně nic nechápou.

            Kdepak by slyšeli někdy o lithiu, nebo o Bruselu nebo o korupci!

            Jediné, co je zajímá, aby se na jejich kamenitém poli urodilo dost brambor!

            Tam v nížině, ve velkých městech, tam se to kandiduje!

            Tam člověk napíše pár ironických tweetů a už je jednou nohou ve sněmovně nebo ve vládě.

            Ale tady!

            Nohy si uchodím, ale žádnou jistotu nemám až do nejposlednější chvíle!“ lamentoval, vláčeje se zase k dalšímu baráku, k němuž se nedalo dojít jinak než pěšky.

            Volební kampaň zdála se být nekonečná, pomalu mne již přecházela chuť na ženění, měl-li jsem za to platit takovou vysokou cenu.

            Konečně nadešel den voleb a já konečně vycházel ven z poslední horské samoty, v níž jsem ještě od samého rozbřesku celé dvě hodiny přemlouval babku s dědkem, aby mne volili.

            Ploužil jsem se zpátky dolů z hor, unavený a trpě ke všemu již i samomluvou.

„Jsme rozumní! Každý, kdo někoho napadne, nebo něčí majetek napadne, musí dopředu počítat s jakoukoliv intenzitou obrany napadeného, včetně suverénních států!

            Nechceme euro, znehodnotí úspory a důchody!

            Boj za dostupné bydlení pro rodiny a seniory nikdy nevzdáme!

            Nikdy!

            Změnu dotáhneme!

            Nenechme se více okrádat zkorumpovanými politiky o lithium!

Bez vás to ale nedáme!“ opakoval jsem pořád dokola.

Tak se stalo, že vrazil jsem na této vůbec ne radostné zpáteční cestě do dívky, jež kráčela proti mně opačným směrem.

Vracela se nejspíše z ranního trhu, bosá, protože měla na zádech nůši.

Omluvil jsem se a ona řekla: „Agitoval jste?“

„Ano,“ smutně jsem přikývl.

„Chcete se ženit?“ zeptala se.

„Jak to víte?“ otázal jsem se.

„Máte kalný pohled jako všichni muži, kteří se chtějí ženit,“ odpověděla.

„Potkala jste hodně takových mužů?“ chtěl jsem vědět.

„Tam, odkud jdu, jsou skoro všichni takoví,“ odpověděla.

Osmělil jsem se a zeptal: „A co vy? Chtěla byste se vdávat? Vypadá to, že už brzy budu poslancem či ministrem, či rovnou obojím.

Chtěla byste být ženou ministra či poslance?“

Dívka se usmála: „To byste chodil domů jistě velmi pozdě. Třeba někdy až před půlnocí.“

„Ano, to bych chodil domů jistě velmi pozdě. Třeba někdy až před půlnocí, boj za dostupné bydlení pro rodiny a seniory nikdy nevzdám!“ přikývl jsem.

„Bydlení pro rodiny a seniory není vize, ale hovadina!“ vykřikla najednou dívka a chytila mne za ruku, „pryč odtud, pryč, než nás to zadáví!“

„Kam pryč? Co nás má zadávit?“ ptal jsem se překvapeně.

Ale dívka byla najednou jako smyslů zbavená.

Držíc mne pevně železným stiskem, táhla mne z cesty po příkrém srázu kamsi do prastarého bukovo jedlového lesa.

„Pryč než nás to zadáví!“ opakovala pořád dokola.

Řítili jsme se kamsi dolů, narážejíce do mohutných stromů, marně jsem se tomu vzpouzel, jasně jsem cítil, jak moje vůle ochabuje, jak mne cosi dáví tak, že se sotva mohu nadechnout, až jsem se konečně zřítil z vysokého skalního ostrohu, na který mě ta dívka přivlekla a ze kterého mne shodila.

„Všichni jste stejní, nic jiného si nezasloužíte, hehe! Patří vás všechny nakopat do prdele,“ zazněl mi v uších ještě její šílený smích, než jsem se roztříštil o skálu, na níž jsem dopadl dobře z výše třiceti metrů.

V tu chvíli zalilo mojí duši světlo jediné správné Pravdy, a já vše pochopil.

Ta dívka nebyla než slavná Nemesis, jež se mi pomstila za to, že jsem dělal předvolební kampaň ještě v den voleb, v čase, kdy již to věčný karmický zákon přísně zakazuje pod tím nejtěžším trestem...

„To by byla pěkná manželka, pěkně děkuji!“ stačil jsem si ještě pomyslet, než moje duše opustila již k ničemu se nehodící, dokonale škrtnuté tělo a vydala se tam, kde na ni už netrpělivě čekalo sedmdesát dva starých panen