Nevracej Puškinovu cenu a budeš národním hrdinou!

Pokud by se Václav Klaus či Jaromír Nohavica nyní rozhodli Puškinovu medaili vrátit, nepochybně by se v očích některých stali takřka národními zbabělci...

            Naše paní učitelka je hrdinka.

            Nejenže se snaží nás, mladé lidi, přivést k literatuře, ale taky nám pouští v hodinách Jarka Nohavicu. Vlastně teď neděláme nic jiného, než jen oořád dokola posloucháme Jarka Nohavicu. Paní učitelka je dokonce tak odvážná, že dokázala propašovat Jarka Nohavicu dobře do šesti maturitních otázek, včetně národního obrození!

            Naše paní učitelka se nebojí ničeho, dokonce ani našich otázek. V pauze mezi písničkami Jarka Nohavici se jí můžeme zeptat, na co chceme.

            A taky se ptáme.

            Když dnes už potřetí dohrála Kometa, vstal jsem a zeptal se na to co, mne několik dní už trápilo, krom hormonů, samozřejmě, jako každého středoškoláka.

            „Myslíte si, paní učitelko, že by byl Jaromír Nohavica, kdyby teď vrátil Puškinovu cenu, národní hrdina?“ zeptal jsem se, třesa se strachy, aby se snad paní učitelka na mne nerozhněvala.

            Ale paní učitelka se zachovala suprově.

            Pohladila mne po vlasech a řekla: „Ne, Kájo, nebyl. Kdyby teď vrátil Puškinovu cenu, nebyl by hrdina, ale zbabělec.“

            Třída úlevou vydechla. Paní učitelka nám jen potvrdila to, o čem jsme teď tak vášnivě diskutovali na sociálních sítích. Všichni, celá třída, jsme byli totiž přesvědčeni, že kdyby teď J. Nohavica vrátil Puškinovu cenu, byla by to právě náramná zbabělost, protože by tím šel na ruku dnešním mocipánům, všem těm novodobým kádrovákům, jako je třeba ten čert Trčálek, a to by byl právě důkaz Nohavicovy zbabělosti.

            Ale ta otázka měla ještě druhou část, mnohem palčivější.

            Však jsem ji taky nedokázal bez pomoci vyslovit. Hleděl jsem prosebně na paní učitelku, neschopen ze sebe vydolovat jediné slovo.

            „Chceš se mne ještě na něco zeptat, Kájo?“ pohladila mne paní učitelka opět po vlasech.

            „Já, se vás chci zeptat...,“ bylo všechno, co jsem řekl.

            „Chceš se mne zeptat, jestli bylo od Jarka Nohavici zbabělé už to, že si Puškinovu cenu nechal dát? Že si ji nechal dát od bývalého kágebáka, když v roce 2018 už muselo být jasné, co je Putin zač a do jakého marasmu přivedl Rusko? Že si ji nechal dát od čerta, že neřekl Ďáblovi ne, jak zpívá Sváťa Karásek?“ řekla laskavě paní učitelka.

            „Ano, to jsem se chtěl zeptat,“ přikývl jsem, klopě zrak, celý červený.

            Všechno i ptáci venku, i auta, i samotné Slunce ztichlo v napjatém očekávání.

            „Ne, Jarek Nohavica nebyl zbabělec, když vzal medaili od čerta, který na sebe vzal podobu Putina,“ řekla rozhodně paní učitelka takovým hlasem a tónem, kterým odpověděl i Ježíš, když odpálkoval Ďábla, který ho sváděl, aby skočil z věže.

            „Já to věděl! Já věděl, že Jarek Nohavica není zbabělec!“ oddechl jsem si, vděčně pohlédnuv na paní učitelku.

            „Jarek Nohavica není zbabělec, když si nechal dát Puškinovu cenu,“ řekla už vlídným hlasem a vypadala v tu chvíli jako kvočna, která nás svými křídlem chrání před zlem, před těmi, kteří posunují význam evangelia, „Jarek Nohavica je hrdina, protože Puškinovu cenu neodmítl. Jiný, nějaký zbabělec, posera, by odmítl, ale Jarek ne. Jako se Ježíš po své smrti vydal do pekla, aby tam otevřel závoru, tak se Jarek Nohavica vydal do Kremlu, aby tam taky otevřel závoru.

            Kdyby Puškinovu cenu odmítl, bylo by to projevem strachu. Ale on se nebál a šel do pekla. A tam čertovi, Putinovi, který už tehdy kul své plány, který už tehdy, jako Hitler, snil svůj sen o Velkoruské říši, o zničení všeho, co odmítne jeho vizi Ruska jako božího království na zemi, v němž nemá lidský život žádnou cenu, vmetl čertovi do tváře své poselství: ,Když čteš písně, verše druhého člověka, když zpíváš písně druhého člověka, staneš se součástí jeho duše a nejsi jeho nepřítelem!‘

            To řekl Jarek Nohavica v pekle čertovi do očí!

            Zbabělec by čertovi pochleboval, ale Jarek Nohavica ukázal čertovi, že jsou lidé, kteří se ho nebojí, že svět nelze budovat na tom, že všichni jsou moji nepřátelé, které je třeba zničit, ale že svět je třeba budovat na vzájemném porozumění.

            Kdo by to z těch, kteří Jarka Nohavicu dnes kamenují s pěnou u huby, čertovi řekl?!

            Kdo z nich by v roce 2018 nedokázal odmítnout Puškinovu cenu!

            Jarek Nohavica ji tenkrát mohl odmítnout, mohl říct, že jeho oborem je zpívání, a ne ničení a likvidace domnělých nepřátel, mohl ji odmítnout a měl by svatý klid. Ale on ji neodmítl a pak, v samotném pekle, porazil čerta na hlavu, ukázal mu, že nikdy nemůže zvítězit nad světem, dokud se na světě zpívají Nohavicovy písně, dokud se čtou verše našeho nejlepšího básníka!“

            Všichni jsme cítili velikost okamžiku. V tu chvíli jsme složili zkoušku dospělosti, dokázali rozlišit špatné od dobré, stejně jako Adam a Eva v ráji, když pozřeli zakázané ovoce, jenže v našem případě nešlo o dědičný hřích, pokud ovšem za dědičný hřích, nepovažujeme dospělost, do které jsme právě, díky naší skvělé paní učitelce vkročili do široka otevřenou branou, nad níž se skví nápis: „Pravda osvobozuje od čerta!“

            Byli jsme dospělí, maturita byla už pro nás jen formalitou, ale z té své dospělosti jsme byli, to se ví, celí zaražení.

            Ale naše skvělá paní učitelka vytušila naše rozpaky, a tak, aby je rozehnala, třikrát zatleskala a zvesela vykřikla: „Tak co si pustíme, mládeži, pardon, dospěláci?“

            „Kometu!“ zaburáceli jsme všichni jako jedna žena, až paní učitelce vytryskly dojetím slzy, dobře jste nás vychovala, paní učitelko!