Nevidět, nečíst, ale hlavně odsoudit Orbána!

Levičáčtí pokrokáři se v těchto dnech opět sesypali na maďarského premiéra Orbána, že prý je rasistou. I Institut Václava Klause je plný rozhořčeného nesouhlasu

Jakl běžel do práce tak rychle a plný neovladatelného nadšení jako nikdy předtím.

„Trianon je mrtvý, a EU taky, ať žije Maďarská republika rad!“ křičel na všechny ptáky, kteří na něho hleděli ze svých hnízd.

Aby se nemusel vyhýbat lidem, tak je jednoduše přeskakoval. I domy přeskakoval od samé radosti. Konečně se před ním vynořil Institut Václava Klause.

Tam Jakl po léta pracoval, mořil se se svými vlastními myšlenkami, bojoval proti zlu, věrně ztělesňoval to, čemu sám věřil, často taky dělal zeď Václavu Klausovi při jeho loupeživých výpravách do papírnictví, po kterých se nemohli v papírnickém krámu dopočítat propisek, nebo se věnoval se znaleckým expertizám v oblasti piva a zapřahal koně, to když Vajgl, zdejší kočí a vozka pro všechno, musel kamsi odběhnout v nějaké nutné záležitosti a bylo zase potřeba odvézt Klausovy knihy do sběru, aby se mohli v Institutu vůbec hnout.

Jako velká voda vtrhl Jakl do Klausovy podkrovní pracovny, kde kromě Václava Klause a železné postele bez matrace už nebylo nic jiného.

„Už jste to četl? Já se můžu z toho nadšením zvencnout! Já vám říkám, že ten chlap je naše jediná naděje! Že všechno bude jako dřív. Levičáci se můžou zbláznit! Konečně máme vůdce, někoho, kdo se může postavit do našeho čela a přitom dobře vypadá, někoho, kdo se nenechá zkorumpovat!

Já byl v sedmým nebi, když to čet!

Tady to mám!

V celým znění!“ zvolal radostně Jakl, vytahuje z narychlo rozepnutého poklopce Orbánův projev, který byl skutečně v celém znění, ani jediné slovo v něm nechybělo a přitom si vůbec nevšiml, že Václav Klaus pláče.

Ano, Václav Klaus skutečně plakal. Plakal, jako pláčou děti, které někdo posadí na hnusný a odporný kolotoč a nutí je, aby se na tomto kolotoči kolotočovali celé odpoledne, ačkoliv nemají hotové úkoly do školy.

Tak, jako takové děti, plakal teď i Václav Klaus, který plačtivě zvolal: „I vy, Láďo? Dejte to pryč, prosím vás! Nemohu to ani vidět“

Až teprve teď si Jakl všiml, že Klaus pláče.

Ohromeně si strčil Orbanův projev zpátky do poklopce a musel se opřít o zeď, aby to vydýchal, tuhle nečekanou Klausovou reakci na něco tak velkolepého, srovnatelného s Churchillovým projevem ve Fultonu, či projevem Gustáva Husáka na nový rok 1989.

On sám by to nedokázal říct líp.

A teď tohle!

Má to dát pryč?

A to mu říká Klaus, hrdina Pražského povstání a proticovidového odboje, muž statečný od přírody i od boha!

Ten Klaus, kterému otročil napřed na Hradě, a pak i tady, na Hanspaulce, ten Klaus, kterému vybíral vši, když byla Livia pracovně v Bratislavě, a neměl to kdo jiný dělat, ten Klaus, kterému spravoval boty a utahoval opasek, tento Klaus mu říká, aby to dal pryč!

Vždyť on, Jakl, pro to všechno, o čem mluvil Orbán, žije a myslel si, až doteď, že proto žije i Klaus, ale i Klaus je jen, jak se teď ukázalo, jen levičák, docela obyčejný levičák!

„Dávám výpověď! Tady už nebudu pracovat ani minutu! Je to v rozporu s mým svědomím,“ vykřikl Jakl, když se vydýchal, protože mu svědomí skutečně zakazovalo pracovat někde, kde ho žádají, aby dal pryč Orbánův projev.

A v tu chvíli se Klaus docela sesypal.

„To jsou přece moje slova! To já je vyřkl! Nikdo jiný! To já tak mluvil celé roky! Ale Havel mě umlčoval, nedovolil, aby ta slova někdo slyšel! To je můj projev! To já tak vždy mluvil, varoval před zánikem Západu. Ale Havel mě nechal zavřít do blázince, aby mě nikdo nebral vážně!

A vy, vy, Láďo, děláte, jako byste to nevěděl!

Ale vy dobře víte, že to jsou moje slova, a že nebýt Havla, už dávno bych zachránil Evropu!

Nadiktoval jsem je Orbánovi, když jsem byl u něho v kanceláři. Doslova mi visel na rtech a když jsem domluvil, sáhl si na ně, aby se přesvědčil, že nejsem přízrak!

A teď moje myšlenky vydává za svůj projev!“ hořekoval Klaus, ale v tom se najednou vztyčil a jeho hlas přešel do hněvivého furiosa, „Orbán je falešný Klaus! Jediný a skutečný Klaus jsem já, Klaus, alfa i omega, není Klause mimo Klause!“

Dojem Klausových slov na Jakla byl ohromný, neboť Jakl se svalil je Klausovým botám, které tolikrát spravoval, líbal je a přitom velebil Klause, „vy jste jediný a skutečný Klaus, první i poslední! Není Klause mimo Klause, Orbán je falešný Klaus!“

To trvalo asi tak půlhodiny, když se ze své pochůzky vrátil Vajgl, který přinesl v košíku čerstvá vejce.

„Koupil jsem je v Perlové ulici. Kus za třicet korun. Jsou opravdu nádherná,“ oznamoval všem Vajgl.

Jakl vstal vzal si jedno vejce, Klaus si vzal druhé a Vajgl třetí. Naši tři mudrcové si vejci přiťukli a naráz je vypili. To opakovali tak dlouho, dokud nebyl košík zcela prázdný.

„To jsou vejce jako řemen,“ otřel si Jakl vlasy, když vejce dopili a všude kolem nich ležely na zemi rozšlapané vaječné skořápky.

Vidět to v Knihovně Václava Havla, zbláznili by se tam závistí, tak se všem leskly jejich huby!