Neuvěřitelný příběh Ester Ledecké? Spíš neuvěřitelné mediální vymývání mozků

Celkem vzato, co je neuvěřitelného na tom, že olympiádu vyhraje někdo, kdo má několikačlenný profesionální podpůrný tým, a kdo nedělá nic jiného, než jen lyžuje a tvrdě trénuje? Mediální mainstream už nám zase vymývá mozky  

            Narodila se na tom nejpitomějším možném místě, nejenže v Česku, ale navíc ještě ke všemu v nížinatém Polabí, které je sice úrodné, a to je tak asi všechno.

            Když v první třídě na základní škole odpověděla na otázku paní učitelky, která se dětí zeptala dětí, čím chtějí být, že chce být olympijskou vítězkou v super G, všichni se dali do smíchu.

            „Hehe, olympijskou vítězkou v super G, když v okruhu pěti kilometrů není žádný kopec, jen samá rovina a Labe!“ smála se i paní učitelka.

            „Seš pitomá a blbá nána! Nikdy se nemůžeš vyrovnat lyžařkám z Krkonoš, co od mala jezděj na těch nejprudších sjezdovkách! Vony maj ten cit pro správnou stopu už v genech, už vod mala je profesionální trenáři drilujou na sjezdovce celej den,“ řekl jí o přestávce jeden spolužák, co šel do školy o rok později a proto byl moc silný, a dokonce ji vykrákal za vlasy, zatímco ostatní děti se pošklebovaly, „seš nána pitomá, seš nána pitomá!“

            Ale ona se svého snu nevzdala, třebaže ani doma to neměla lehké.

            „Zapomeň na nějakou olympiádu, na nějaké lyžování, na nějaké super dží!

            Chceš dopadnout jako tadleta Koukalová?

            Před dvěma měsíci byla ještě v televizi, přebírala cenu pro sportovce roku, a dnes už ani pes po ní neštěkne, dnes už máme nový hrdinky, co je komu do toho, že kdysi byla mistryní světa, to dnes už nikoho nezajímá, na to už dnes všichni serou, dnes by ani žebrák vod ní kůrku nevzal,“ řekli jí rodiče, dodávajíce, „hezky vystuduješ školu, abys měla v životě jistotu.

            Ale nějakou pořádnou školu, ne takovou, co se na ní člověk jenom fláká!

            Vystuduješ takovou školu, kde se musí makat, kde člověk nemůže myslet na blbosti!

            S takovou školou v životě se neztratíš!

            My ti dáme ňáký super dží, vyhazovat peníze za nějaký blbý kombinézy, to víš, že jo!“

            Podřídila se naoko rozhodnutí rodičů, ale svůj sen snila dál. A čím více snila o tom, že jednou vyhraje na olympiádě super dží, tím sílila i její vůle, tím odhodlaněji, třebaže zatím jen v duchu, šla za svým cílem.

            Přihlásila se na medicínu, jak si přáli rodiče. Makala, učila se, skládala zkoušky, ale ve skrytu duše školu nenáviděla, ve skrytu duše se viděla na bílých svazích, mezi slalomovými brankami. Konečně skončila školu a v tu chvíli již nemohla svůj sen skrývat, v tu chvíli věděla, že musí vykročit za jeho splněním.

            Když se to dozvěděli rodiče, že nenastoupí nikde jako lékařka, protože půjde za svým snem, málem je klepla pepka. Prokleli jí a ještě po ní chtěli, aby jim zaplatila všechno, co oni museli vynaložit na její studium.

            „Hřáli jsme si na prsou zmiji. Chtěli jsme pro ni to nejlepší, ale vona by chtěla jen lyžovat!

            Jezdit pořád z kopce dolů a navrch se ještě vyvážet lanovkou! Fuj!“ bědovali ti zabednění lidé.

            Začala, protože byla čestná a poctivá, rodičům splácet to, co do ní vrazili.

            Aby měla na lyžařskou výstroj, nezbylo jí nic jiného, než nafotit odvážný kalendář a ten prodávat na vánočních, velikonočních a jiných tradičních trzích.

            Když konečně měla dost peněz, vydala se do vetešnictví, které mělo ve výloze lyže, kolem nichž chodila celé roky, napřed jako žačka ZŠ, pak jako studentka gymnázia a nakonec pak i jako posluchačka medicíny pokaždé, když přijela z Prahy domů.

            „Jsou to moc dobré lyže,“ chválil své zboží vetešník, když vešla do jeho krámu, „jsou přesnou, byť trochu zvětšenou kopií lyží, na kterých v roce 1972 závodila v roce Ivana Zelníčková, když se málem dostala na olympiádu. To dřevo je kvalitní jasan, žádný strach, měří přesně dva metry dvacet, už ani nevím, jak se sem ke mně dostaly.

            Ale nejcennější je na nich vázání. Je to originální kandahar, třebaže trochu zarezlý. Ale stačí ho jen trochu namazat, dokoupit řemínky a jako byste měla funglovku.

            Dám vám k nim tady ty hůlky. Jsou vysoké sice jen šedesát centimetrů, ale za to je klasický bambus. Jedna nemá talíř, tak je vám dám za poloviční cenu.“

            Tak si koupila svoje první lyže v životě, činíc tak i první krok na své cestě za vytouženým olympijským triumfem. Lyžáky si pořídila na bazoši. Byly šněrovací a jmenovaly se Chopok. Když je vybalila a nazula si je, padly jí jako ulité, připadala si v nich jako superhrdinka

            „To je dobré znamení!“ věděla hned, což jí dodala nesmírnou sílu.

            Za zbytek peněz si vyjela do Špindlu, aby se před olympiádou na lyžích aspoň jednou svezla. Ale když chtěla vyšlapat černou sjezdovku, zastavil ji zaměstnanec skipakru a vystavil jí nekompromisní stopku.

            „S tímdletím a v tomdletom chcete jako na sjezdovku? A kde máte helmu? Sorry jako, ale s tímdletím a v tomdletom vás na sjezdovku nepustím!“ řekl jí přísně.

            A tak se stalo, že před olympiádou v životě nestála na lyžích.

            Ale její vůle byla silná, silnější, než by kohokoliv mohlo napadnout, než by kdokoliv tušil, ani tento fakt, sám o sobě dosti fantastický, jí nemohl zastavit na její cestě za zlatem ze super G.

            Výlet do Špindlu ji ovšem připravil o poslední peníze, takže na olympiádu nemohla letět jako všichni ostatní.

Ale to byla jen směšná překážka!

Vzala svoje víc jak dvoumetrové lyže, pevně je svázala řemínky spolu s hůlkami, a šla na stop. Stopem dojela až do Moskvy, kde se na ni usmálo štěstí. Průvodčí vlaku, který měl namířeno do Pekingu, jí vzal bez jízdenky do svého kumbálu i slyžemi. Nu, zadarmo to tak úplně nebylo, ale při cestě za olympijským zlatem je nutné přinést i nějaké ty oběti, že ano.

Na olympijskou sjezdovku tak přibyla půl hodiny před startem super G. Rychle si nasadila lyže a svižným tempem se vydala stromečkem na start závodu.

A tak se skutečně ocitla tam, kde se od mala viděla, na startu olympijského super G.

S dřevěnými lyžemi, s vázáním kandahar, s bambusovýmu hůlkami, v teplákové soupravě, s motocyklovou, od nějakého domorodce narychlo půjčenou helmou, bez lyžařských brýlí, a co víc v pletených palčácích, které byly navzájem spojené gumou, kterou si protáhla skrz rukávy teplákové bundy, aby je náhodou na trati neztratila, protože je měla jen jedny.

„A na startu je naše závodnice, soudě podle lyžáků značky Chopok a pletených pálčáků,“ pronesl nevzrušivě televizní komentátor a, hlasitě zívnuv, dodal, „a zdá se, že vyrazila na trať, protože právě vjíždí do první branky.“

Když vyrazila na trať, jela tak jako ještě nikdy v životě, protože předtím  nikdy na lyžích nestála.

„Dokážu to! Dokážu to!“ věděla však, jedoucí na starých dřevěných lyžích neochvějně za svým snem, za svým cílem, za olympijským zlatem ze super G.

„Tady udělala naše závodnice chybu,“ podotkla spolukomentátorka, expertka, bývalá lyžařka.

„A naše závodnice právě vjíždí do druhé branky,“ řekl komentátor, jako by měl právě usnout.

„Tady udělala naše závodnice chybu,“ podotkla spolukomentátorka, expertka, bývalá lyžařka.

„A naše závodnice je už na dohled třetí branky,“ mluvil komentátor jako by už opravdu spal.

„Tady udělala naše závodnice chybu,“ podotkla spolukomentátorka, expertka, bývalá lyžařka.

„Podle mezičasů to vypadá, že naše závodnice zřejmě vede, přepněme proto na hokej, abychom se podívali, zda se již našim hokejistům podařilo snížit nepříznivý stav v utkání s domácím celkem, který je outsiderem naší skupiny, předávám proto slovo kolegům do studia,“ řekl nakonec komentátor.

 „To je fantastický triumf vůle!“ křičel nadšeně komentátor německé televize, když projela cílem a zabrzdila až o první řadu diváků.

„A tady vidíme další chybu při brzdění v cíli,“ komentovala to expertka na záznamu České televize.

Ale to už sportovní fanoušci doma dávno řičeli blahem, nalévajíce se kokakolou: „Je to doma! Je to doma!“

A opravdu to bylo doma.

Když ji pořadatelé zvedli ze země, byla zlatá a o jejím fantastickém, sotva uvěřitelném příběhu už věděl celý svět.

Tak to dopadá, když se někdo nevzdá svého velkého snu hned na začátku, byť se se narodí v Polabí, jde pevně a vytrvale za svým snem, nenechá se zastavit kritiky, aby se mu tento sen nakonec splnil.

Kéž by takovým byl i autor tohoto blbého článku a konečně dělal taky něco pořádného!