Neuveď nás v pokušení a odpusť nám naše viny, Petře Hájku, šéfredaktore Protiproudu!

Nechcete skončit v pekle, které je neochvějnou jistotou křesťanského zjevení pro ty, kteří odmítli boží přátelství (Allahu akbar!)? Pak věřte všemu, co vám Petr Hájek předkládá k uvěření! 

                Změna jednoho z nejdůležitějších veršů v modlitbě Páně vyvolala v mé duši nepříjemný zmatek, jenž se  během několika sekund změnil v neblahou předtuchu, která uvrhla mne do strašlivé tísně.

Modlím se Otčenáš mnohokrát denně, i když bych se jej měl vlastně modlit nepřetržitě, protože jedině v okamžiku modlitby jsme uchráněni od hříchu, jenž je příčinou našeho věčného zatracení. Modlím-li se Otčenáš jen x-krát denně, a ne nepřetržitě, je to tedy žalostně málo (uvážíme-li, že oběh naší hmotné planety kol hmotné hvězdy trvá sotva necelých čtyřiadvacet hodin, z nichž osm mělo by být vyhrazeno vydatnému spánku, v nichž musí se nám snít výhradně jen o bohu).

Už jen proto, že se nemodlím Otčenáš nepřetržitě, jsem strašlivý hříšník a byl bych nejspíše opravdu věčně zatracen, nebýt svátosti smíření, kdy je mi po svaté zpovědi dáno rozhřešení, neboť tohoto svého hříchu velice lituji. Pokaždé, když se mne kněz ptá, jestli tohoto hříchu lituji, tak se při kladné odpovědi rozpláču, protože, kdo by nelitoval sám sebe, kdo by se nerozplakal při představě, že bude zatracen, nebude-li litovat svých hříchů?

Otčenáš se modlím ráno v pět, když vstávám, a pak každé dvě hodiny až do deváté hodiny večerní, když uléhám na lože a samozřejmě taky před jídlem. Abych se modlil častěji, na to nemám sílu. několikrát jsem se zkoušel modlit Otčenáš každou hodinu, ale v deset hodin dopoledne už jsem se sotva držel na nohou a moje vědomí bylo již dokonale otupělé, musil jsem tedy od toho upustit.

Toho dne, kdy jsem se měl poprvé modlit Otčenáš s oním upraveným veršem, vzbudil jsem se velmi brzy. Tíseň mi svírala mozek tak, že jsem z něho nedokázal vymáčknout jedinou radostnou myšlenku na boha a jeho lásku, kterou nás, byť mnohdy tak nenápadně, zahrnuje, nedokázal jsem se radovat ze spásy a následného života věčného, k němuž budu vzkříšen.

Temný a všemohoucí strach docela mne paralyzoval a jako Pánovo kladivo bušilo mi do hlavy neodvolatelné poznání, že to nedopadne dobře.

„To nedopadne dobře!“ opakoval jsem pořád dokola, napřed šeptem, pak stále hlasitěji a nakonec už jsem křičel jako šílený, třebaže v duchu.

Konečně přišla pátá hodina ranní, čas ranní modlitby.

Ztěžklými a chvějícími se rty, ruce maje křečovitě sepjaté, začal jsem ze sebe dolovat: „Otče náš, jenž jsi na nebesích.“

Sotva jsem vyřkl slova, tatáž slova, jež, podle nového překladu, plynula i ze rtů našeho Vykupitele, toho, který vzal všechny naše hříchy na sebe, (ty ovšem nebyly plodem ničeho jiného než jen pokušení, kterým nás zkoušel sám bůh), stalo se to, co se muselo stát.

Bůh, kterého jsem tentokrát vroucně neprosil a nežádal o to, aby mne nepokoušel, se utrhl z řetězu a takto osvobozený ze svého otroctví, do něhož jej vrhají dnes a denně naše modlitby, začal řádit jako divý a pokoušet mne tím nejhorším možným způsobem, tj., vnuknul mi myšlenku, že ne on, ale já jsem bohem!

Skutečně, sotva jsem se domodlil pozměněný Otčenáš, nabyl jsem jasného dojmu, že jsem všemohoucí a vševědoucí, mé vědomí jako by se opravdu stalo vědomím boha, jako bych se dostal z lidské sféry do sféry bohů.

„Jsi bůh!“ našeptával mi bůh pokušitel a já dobře cítil, jak tomu pokušení podléhám, i když jsem, posledním zbytkem svého střízlivého vědomí věděl, že moje duše neocitla se ve sféře bohů, ale ve sféře démonů a strašidel, kteří se jen za boha vydávají.

Ale je možné odolat božímu pokušení?

Je-li bůh bohem, pak božímu pokušení odolat nelze, neboť vše, co je bohem, musí být pravdou, a tedy pravdou musí být i boží pokušení!

Kdybych nevěřil božímu našeptávání, pak bych nevěřil ani bohu, kdybych odolal božímu pokušení, pak by to znamenalo, že jsem zvítězil nad bohem, což je ovšem nemožné!

Podlehl jsem tedy tomuto božímu pokušení, k němuž jsem boha vyprovokoval pozměněným Otčenášem, a uvěřil tomu, že jsem bůh.

Ale mohl jsem tomu neuvěřit?

Stejně jako bůh jsem se zjevil lidem a prohlásil, že jsem jediný bůh a že není jediného boha mimo mne!

Stejně jako bůh jsem vytvořil systém zákazů, jdoucích úmyslně proti lidské přirozenosti, a kdo už by měl líp vědět, co je pro člověka přirozené než já, který ho stvořil k obrazu svému, abych lidi následně pokoušel a pak je za každé porušení těchto zákazů s rozkoší trestal.

Nechal jsem lidi trpět a umírat, trýznil jsem je, jak se dalo a přitom prohlašoval, jak je miluji, prostě dělal všechno to, co dělá bůh, aniž bych bohem ve skutečnosti byl, protože moje vědomí boha bylo jen pokoušením skutečného boha.

Bůh ví, kam až bych jako bůh zašel. Snad bych skutečně obětoval svého jediného syna a následně zničil celý tento, pro mne jako boha všemohoucího, zcela bezcenný svět i se vším všivým lidstvem, z něhož jsem si nedělal nic než prdel, kdyby náhodou kolem nešel Petr Hájek z Protiproudu, který mne z tohoto modernistického a liberálního bahna duchapřítomně vytáhl, který mne zachránil před jistotou věčného zatracení pro ty, kteří odmítli boží přátelství, neboť existence pekla je jistotou křesťanského zjevení.

„Otčenáš, který ses modlil, bratře v Kristu, je dílem Antikrista.

Co udělá Satan jako první, aby ovládl svět?

Prohlásí se za jediného boha!

A co udělá Antikrist, aby ovládl lidské duše?

Vydává se za Krista, slibuje lidem poklad v nebi a straší zatracením ty, kteří v něj neuvěří!

Každý, kdo mluví o Kristu, kdo se jím nejvíce ohání, je ve skutečnosti služebníkem Antikristovým, je samotným Antikristem!

Už chápeš?

Antikrist změnil text modlitby Páně, aby nás přivedl do pekla.

Vzpomeňme jen na zjevení z Fatimy!

Děti viděly, jak padá do propasti velký počet duší s bolestnými a zoufalými výkřiky jako průzračné černé nebo hnědé žhavé uhly v lidské podobě, jako jiskry při velkém požáru, a zapůsobilo to na ně tak děsivě, že by byly omdlely, kdyby to trvalo jen o něco déle, jenže v pekle to nebude trvat déle jen několik sekund, ale v pekle to bude trvat celou věčnost!“

Po těch slovech jsem se vrhl na ruce Petra Hájka a začal je vroucně líbat.

To on mne zachránil před božím pokušením a zabránil, aby se moje duše proměnila ve žhavý uhel v lidské podobě!

A čím víc jsem je líbal, tím více se mne zmocňovala blaženost, taková, jaká na mne čeká i v nebi, aby ne, když ruce Petra Hájka chutnaly jako samotná Krev Kristova!