Netahejte do této hrůzy nevinné lidi!

Peklo je plné nevinných lidí. Kdyby tomu tak nebylo, tak by to nebylo peklo peklem. V tom je jeho podstata a princip, že v něm trpí jedině a pouze nevinní lidé...

            Konečně se Dante s Vergiliem dostali až do nejvzdálenějšího, devátého kruhu pekla.

            „Uff, to je ale štreka! Kdo to peklo vymyslel? Nemohl všechna muka zkoncentrovat do jediného, dále nedělitelného bodu? Pak by peklo bylo něco jako černá díra a člověk by se v něm tolik nenachodil, byť jen ve svém vědomí, protože svět je jen naše představa, nebo ještě tak maximálně vůle k moci a pak už nic,“ povzdechl si Vergilius.

            Dante na to řekl: „Jestli to takto vypadá v pekle, jak to pak může vypadat v nebi? Není nebeská blaženost ve skutečnosti tou největší mukou? Bůhví, třeba je peklo ještě rájem, proti tomu, co čeká vyvolené v nebi!“

            „Ani bych se tomu nedivil, že peklo je jen taková zástěrka, že pekelná muka jsou, proti tomu, co zažívají lidé v nebi, jen nevinným šimráním, ostatně by to bylo zcela logické,“ přikývl Vergilius, ale pak zvolal, „hrome, vidíte to, co já?! Vždyť je to Dostojevskij!“

            Vergilius se nemýlil, postava, která se k nim kvapem blížila, byl skutečné Dostojevskij.

            A tentýž Dostojevskij, doběhnuv k našim poutníkům, prosebně sepjal ruce, pravě: „Netahejte nás do této hrůzy, pane! Jsme nevinní lidé! Copak já? Já jsem na mráz aspoň trochu zvyklý, u nás bývaly taky mrazy, i když jsem Zločin a trest, tu bytostně ruskou knihu, napsal tam u vás, na prohnilém Západě!

            Ale třeba Ježíš není na mráz vůbec zvyklý!

            A Sokrátes, ten starý teplouš, taky ne!

            Jak říkám, jsme tady všichni do posledního nevinní lidé! Oidipus, Marie z Magdaly, Matouš Levy, bývalý celník, František z Asisi, i jeho jmenovec Villon, Varel Havlíček Borovský, Winston Churchill, ba i ten Shakespeare, čert ho vezmi, že se po něm jmenují rybářské pruty, to všechno jsou nevinní lidé, včetně mě!

            Ještě jednou vás prosím!

            Netahejte nás tady do té hrůzy!“

            Dostojevského obličej vypadal velmi prosebně.

            Vergilius se obrátil na Danteho a pravil: „Tento člověk je Rus, ale zdá se, že tentokrát skutečně nelže. Ti lidé, o kterých mluvil a kteří musejí snášet ledovou hrůzu devátého kruhu pekla, jsou dle všeho opravdu nevinní.“

            Avšak Dante pokrčil rameny: „Nejspíše jsou opravdu nevinní. Ale já s tím nemohu nic dělat, protože jsou to všichni dezoláti.“

            „Cože? Dezoláti?“ vykřikl Vergilius a začal okamžitě zvracet.

            A protože je v devátém pekelném kruhu příšerná zima, zmrzly okamžitě jeho zvratky na kámen tvrdý a jiskřivý tak, že i ten nejtvrdší a nejjiskřivější diamant je proti těmto Vergiliovým zmrzlým zvratkům pouhým grafitem…