Nesnesitelná zatuchlost českého havlovského disentu pořád ještě nevyvanula

Jestliže se někdo zeptá, proč jsem nebyl disident pak odpověď je docela jednoduchá. Český disent byl cítit takovu zatuchlinou, že se mu každý normální člověk vyhnul pořádně velkým obloukem. P.S. Tento článek není o K. Gottovi!

            „Hahaha!“ musím se vždy smát, když někdo vykládá, jaká to byla před Listopadem nesvobodná doba, že jsme musili žít v komunistické totalitě.

            Musím se tomu smát, protože každý je svobodný natolik, nakolik si zaslouží být svobodný, každý je svobodný natolik, nakolik si svoji svobodu dokáže obhájit.

            Tvrdí-li někdo, že byl za komunistů nesvobodný, pak byl nesvobodný nikoliv vinou komunistů, ale byl nesvobodný, jelikož si svobodu ani trochu nezasloužil, jelikož neudělal nic proto, aby svobodný byl.

            Byli-li tedy například disidenti pronásledováni a zavíráni, jak sami tvrdí, přestože pro nic takového neexistují žádné důkazy, neboť je dokázáno toliko, že pokud byli zavíráni, tak maximálně jen na záchytkách, než řádně vystřízlivěli, pak byli pronásledováni a zavíráni jen proto, že na to šli z úplně špatného konce, že si pletli příčinu s důsledkem a naopak, čehož je nejvýmluvnějším potvrzením Havlova Moc bezmocných.

            Já jsem za normalizace nepociťoval žádnou nesvobodu, ba právě naopak, cítil jsem se, třebaže snad svým způsobem mnohem svobodněji než teď. Nebyl jsem totiž hlupák, abych podepisoval nějaké Charty, projevoval veřejný nesouhlas s režimem, nebo, nedej bože, se účastnil nepovolených demonstrací a shromáždění.

            Já na to šel, na rozdíl, od disidentů, v pravém smyslu slova amatérů, od lesa.

            Vedl jsem totiž schválně příkladný socialistický život, ale vedl jsem ho právě proto, abych obhájil svoji svobodu, kterou mi komunisté nemohli vzít právě proto, že jsem dělal všechno, co po mně chtěli. Jenže já to nedělal, protože jsem musel, já to dělal schválně, čistě o své vlastní vůli.

            Chodil jsem proto schválně na prvomájové průvody, vždy se tam sám přihlásil o nějaký transparent, nebo aspoň o Leninův obrázek, a když jsme šli kolem tribuny, odkud nám mávali představitelé strany, schválně jsem křičel na celé kolo: „Ať žije KSČ!

            Ať žije KSČ!“

Zvenčí to vypadalo jako projev nesvobody, ale uvnitř to byla ta nejčistší svoboda, jaká mohla existovat, protože stejně tak dobře jsem mohl do průvodu nejít, hrát si na falešného hrdinu, ale já tam šel právě proto, abych podtrhl absurditu toho divadla, abych se tomu v duchu smál na celé kolo.

Takto jsem se účastnil všech normalizačních rituálů, dobrovolně a proto svobodně, prostě jsem komunistům nedovolil, aby mě k účasti na nich přinutili, pokaždé jsem je jednoduše předběhl, nedovolil jim, aby nade mnou zvítězili.

„Nemusím za plentu, že ne!?“ říkal jsem pokaždé, když jsem šel volit a tímto jednoduchým trikem zpochybnil legitimnost komunistických voleb tisíckrát víc než nějaké relace ve Svobodné Evropě.

Samozřejmě, že jsem neušel pozornosti komunistů.

Jednoho dne za mnou přišli a nabídli mi členství ve straně.

Nezachoval jsem se jako zbabělec a neodmítl je, abych to pak později, po listopadu vydával za vzor kdovíjakého hrdinství.

Naopak, souhlasil jsem a ještě jsem si kladl podmínky.

„Vstoupím do strany, soudruzi, ale pod dvěma podmínkami.

Za prvé vstoupím do ní rovnou, aniž bych musel projít stádiem kandidáta na členství ve straně, a za druhé se za mne zaručí dva poctiví členové strany, abych se ujistil, že budu pro stranu přínosem,“ řekl jsem a jim nezbylo, než kapitulovat a přijmout mé podmínky, protože tak vzorného člena strany by sotva našli.

A když jsem vstoupil do strany, byla moje svoboda ještě větší. Pracoval jsem tak aktivně, že aktivněji už to snad ani nešlo, ale opět jen schválně, opět sám od sebe, dobrovolně, abych k tomu nebyl nucen. I do Lidových milicí jsem vstoupil a dokonce se stal zástupcem velitele družstva, a když jsme byli potlačovat nepovolenou demonstraci těch, co se sami připravili o svobodu, počínal jsem si schválně, co nejbrutálněji, ale jen proto, abych si takto obhájil svoji svobodu.

A co se týká StB, ani jsem nečekal, až za mnou přijdou. Šel jsem za nimi sám, sám se nabídl, a tak jim vypálil rybník.

Samozřejmě, že i jim jsem kladl podmínky.

„Budu s vámi spolupracovat, ale pod dvěma podmínkami.

Za prvé mi přidělíte krycí jméno Bureš, a za druhé vám nebudu dávat hlášení na vaše vyžádání, ale budu vám jej pravidelně dodávat každý týden,“ řekl jsem těm mužům v civilu, ostatně v StB, v jako každé genderově nevyvážené organizaci, pracovali hlavně muži.

Co estébákům zbývalo, než moje podmínky přijmout?

A tak, když jsem podepisoval vázací akt, vypadalo to, že jsem to já, kdo má nad nimi navrch.

Po podpisu jsem se okamžitě pustil do udávání.

Ale neudával jsem žádné disidenty, o žádných jsem ostatně ani nevěděl, protože jsem věčně nevysedával u Němců v bytě a nemlátil prázdnou slámu, ale udával jsem členy strany a její funkcionáře, a jednou jsem ve svém hlášení informoval o tom, že manželky gottwaldovských estebáků prodávají načerno na slušovických dostizích zboží nelegálně dovozené ze západu.

U každého svého hlášení jsem se pořádně nasmál, když jsem psal, co jsou členové strany ve skutečnosti zač, sotva mohlo být něco špatného na tom, že udávám komunistické tajné policii samotné komunisty, tímto udáváním jsem já, jediný člověk, udělal víc práce než všichni mluvčí Charty 77, a že jich bylo!

„Hahaha!“ musím se smát i teď, když mne někdo obviňuje z toho, že jsem byl ve straně a že jsem dobrovolně spolupracoval s StB.

Takový člověk neví o svobodě vůbec nic, a jak by taky mohl vědět, když je to hlupák a zbabělec, který má v hlavě úplně prázdno a v kalhotách naděláno?

Své postoje a své chování za normalizace si vždy čestně obhájím, a pokud by je snad chtěl pan prezident či jeho mluvčí po právu ocenit státním vyznamenáním, nebudu se tomu bránit ani trochu, protože svobody sám kdo hoden, svobodu zná vážiti každou!