Nepodlehl jsem nátlaku a nenechal se očkovat proti Covidu

Většina lidí se proti Covidu nechala naočkovat jen proto, že podlehla tlaku. Není to ovšem nic nového, kdysi tak lidé například vstupovali i do KSČ

            Přišli si pro mne ve tři hodiny ráno, právě jsem procitl, nemuseli mne budit.

            „Oblečte se, půjdete se s námi, a taky se obujte,“ řekli mi.

            Oblékl jsem se, jak po mne žádali, bylo to hned. Hodil jsem na sebe jen to nejnutnější a strčil nohy do pantoflí.

„ V pořádku, můžeme jít,“ řekli a vzali mne pod pažemi, snad proto, abych neklopýtl, protože na schodech byla tma, zřejmě vyšroubovali žárovky.

Vyšli jsme ven na ulici, kde už na nás čekala na první pohodlná drožka, na jejímž kozlíku seděla zachmuřená žena.

„Poznáváte ty koně?“ zeptali se a posvítili jednomu z koní do oka svítilnou, kterou měli upevněnou na čele.

„Ano, jsou to zcela jistě arcibiskupští kladrubští bělouši,“ přikývl.

Nemohl jsem však posoudit, zda mi tato odpověď přitížila či nikoliv, protože mne beze slova strčili do drožky, která se vzápětí rozjela.

Nevím, jak dlouho jsme jeli, ale když jsme zastavili, už se rozednívalo. Vystoupil jsem z drožky a spatřil před sebou budovu obávaného ministerstva zdravotnictví.

„Jdeme,“ pobídli mne, a opět mne držíce za paže, vedli mne po sešlapaných schodech do prvního patra.

Tam jsme vstoupili do místnosti osvětlené příjemným, vůbec ne bodavým světlem. V místnosti se nalézalo několik osob, jež se tvářily velmi přátelsky.

Jedna z nich ke mně přistoupila a řekla docela mírným tónem: „Jsem profesor Pafko. Udělejme tečku za koronavirem. Myslím, že se máme očkovat, protože je to jediná cesta, jak udělat za koronavirem tečku.“

„Slyšel jste, co říká pan profesor? Udělejme za tím vším, co nás doteď trápilo, takovou pěknou tečku!“ vyloupl se ode zdi všemocný ministr zdravotnictví, který projev profesora bedlivě sledoval.

„Ano, slyšel,“ přikývl jsem.

„Dáte se očkovat? Přece nám to všechno nezkazíte, když už jsme na konci toho strašného tunelu,“ zeptal se ministr zdravotnictví, majitel mnoha realitů.

„Ne, nenechám,“ odpověděl jsem.

Všichni na sebe zklamaně pohlédli.

„Dělal jsem, co jsem mohl,“ pokrčil omluvně rameny profesor.

„Opravdu se nedáte očkovat?“ zeptal se mne ještě jednou ministr zdravotnictví.

„Ne, nenechám,“ odvětil jsem.

„K čertu, jsme ztraceni, toho nikdy nezlomíme, on je ten jediný spravedlivý!“ vykřikl ministr zdravotnictví a vrazil si do břicha masivní zlatou dýku, jak by to na jeho místě udělal každý člověk, který má v těle právě tolik rozumu, aby se nejvíc děsil toho, že bude všem pro smích.