Neočkovaní bez přístupu do zdravotnictví

Člověk je unikátní struktrurovaná bytost, hlavně tedy blbci. Každý člověk si přeje žít trochu jinak, hlavně to štěstíčko a zdravíčko, což je dnes vlastně totéž

            MUDr. Vavruša se okamžitě probudil. Stačilo jen, aby se vrchní sestra lehounce dotkla jeho levého ramene, které, spolu s hlavou, vyčuhovalo zpod chlupaté deky, jíž se lékař instinktivně přikryl.

            „Pane doktore, pane doktore,“ pronesla přitom hlavní sestra a MUDr. Vavruša se okamžitě probudil.

            Měl sice v tu chvíli za sebou osmdesát tři hodin nepřetržité služby na jednotné intenzivní péče, během kterých mu exlo jedenáct pacientů a každý, kdo to někdy dělal, dobře ví, jaká je to otrava, vypisovat úmrtní list, natož jedenáct úmrtních listů, ale procitnutí mu nedělalo žádné problémy, hned věděl kde je.

            MUDr. Vavrušu to ovšem nijak nepřekvapilo. Sám si ověřil, že po několika dnech beze spánku je už člověk tak zblbý, že nedokáže pořádně usnout, že spí jen lehce, nebo vlastně vůbec nespí, že se jedná jen mnohem spíše o druh jakéhosi prazvláštního bdění, při němž naopak dochází k velmi intenzivnímu zostření vjemů.

Každý, kdo byl kdy lékařem v polosocialistickém zdravotnictví, zažil tento stav mnohokrát. Člověk při něm jasné vnímá nerozbornou jednotu makrokosmu a mikrokosmu, přičemž MUDr. Vavruša už byl na tom tak dobře, že tu a tam v tomto stavu zahlédl skrz viditelný svět prosvítat i temnou hmotu.

            „Co se děje? Zase příjem?“ uhodl hned MUDr. Vavruša, kolik uhodilo.

            „Ano, přivezli čtyři případy, v jedné sanitce,“ odpověděla vrchní sestra.

            „Všechno covid?“ zeptal se lékař.

            „Ano, pane doktore,“ odpověděla zdravotnice.

            „Proč nám to sem vozí? Vědí přece, že máme plno, že to už nemáme kam dávat!“ rozhodil lékař bezmocně rukama, naříkaje, „vozí nám to sem jako starý papír do sběrny. Papír nikde není, ale když ho přivezete do sběrny, tak vás s ním vyhodí. Tuhle jsem dovezl do sběru tři tuny kartonů, abych si trochu přilepšil, a div mne nezmlátili!

            To je naprostá degradace lékařské profese!“

            „Jedno místo je už zase volné, pane doktore,“ odpověděla zdravotnice.

            „Podívejme!“ zvolal lékař.

            „Zatím, co jste spal, se uvolnilo lůžko číslo pět. Šlo to rychle,“ řekla zdravotnice.

            „Lůžko číslo pět? Vidíte, a já jsem to tipoval na jedenáctku, vsadil bych na ni klidně i svůj barák, byla na tom ze všech nejhůř. Ta žije?“ otázal se lékař.

            „Ta ještě žije,“ odpověděla zdravotnice a dodala, „ještě jsme ani nestačili pětku znova povléknout. Nevíme, kam dřív, padáme na hubu a pak vám ukáže někdo grafy, že očkování nefunguje. Já bych vraždila, když o tom někdo mluví.“

            „Takže máme čtyři pacienty ve velmi vážném stavu a jedno volné lůžko, i když není čistě povlečené,“ pronesl lékař a chytil se za bradu, „a já teď musím rozhodnout, koho na to volné lůžko dám a pokusím se jej zachránit, a komu vystavím navždy stopku, ačkoliv za něco takového nejsem vůbec placený.

            Jak to vypadá s očkováním? Mají ho?“

            „Jeden je očkovaný a tři jsou neočkováni. Jak já nenávidím! To všechno je kvůli nim! Co já jich už viděla tento týden, těch neočkovaných mrtvých! Nikdy jsem nebylo tady u nás na jipce tolik mrtvých jako teď! Taková hanba! Na co tady vlastně jsme? Já už mám toho umírání tak akorát! Proč nechcípnou všichni hned, abychom se tady mohli soustředit na svou práci!? To přece není život, co my to tady zažíváme kvůli neočkovaným!“ rozčílila se zdravotnice.

            „Tři neočkovaní a jeden očkovaný? To je skvělé!“ oddechl si lékař a dodal, „víte, měl bych výčitky, kdybych musel odepřít péči někomu, kdo je očkovaný. Takový člověk šel přece životu vstříc, nehazardoval se svým životem, zachoval se docela zodpovědně. Očkovaného dejte na lůžko, ty tři nechejte vytuhnout někde na chodbě, já si nad nimi myji ruce.“

            „Já už ho na lůžko dala. Aby se neztratila ani jedna sekunda, pane doktore. Vypadá to, že se z toho dostane,“ řekla zdravotní sestra.

            „Dobře jste udělala. Nesmí se ztratit ani sekunda, budeme bojovat o jeho život do posledního dechu, jak nám velí naše povinnost a ostatně taky svědomí. O neočkovaných se nehodlám vůbec bavit, taková drzost!

            To mi řekli v té sběrně, když jsem tam přijel s tím papírem.

            ,Taková drzost, co si vůbec o sobě myslíte?!‘“ řekl lékař a zeptal se, „jinak nic nového?“

            „Jinak nic,“ pane doktore.

            „Tak já si ještě na chvilku lehnu. Kdyby něco, tak mě vzbuďte,“ řekl lékař a lehl si na gauč.

            MUDr. Vavruša se okamžitě ocitl znova ve stavu zostřeného bdění, které sice vypadá jako spánek, ale ve skutečnosti je pravým opakem spánku. Vrchní sestra lehce přikryla lékaře chlupatou dekou a tiše vyšla z pokoje, její rozhovor s lékařem netrval ani pět minut.

            Nový pacient na lůžku byl už připojen na všechny potřebné přístroje.

            „Bude žít? Ten nový, víte, co ho teď přivezli. Viďte, že bude,“ zeptala se vrchní sestry medička, která právě vytírala chodbu.

            „Bude, to se ví, že bude, všichni budeme žít, jsme přece očkovaní,“ usmála se vrchní sestra a chtěla si upravit neposedný pramen obarvených vlasů, který jí spadl do čela, ale pak si uvědomila, že má na sobě ochranný oblek a včas zbytečný pohyb ruky zastavila.