Není tady dnes už trochu překojeno, nebo snad kojila v bance i známá ekonomka?

Uprchlící žádní, ani muslimové, ani EU, dnes se tady především kojí. Aby taky ne, když gerilové kojení propaguje i zdejší mnohonásobná blogerka roku! Já ovšem nekojím, tak aspoň přispívám tímto dnešním miliontým kojícím článkem

Začíná na mne dotírat hlad, napřed lehce, pak stále víc a víc, až je celkem ukrutný.

Už dvě hodiny jsem nic nejedl, ani kebab!

Nejsem ovšem blázen jako Hamsun, abych žvýkal třísku, která někomu vypadne z oka na ulici, abych se na ni hladově vrhnul a bez rozpaků si ji strčil do úst jako ten nejlahodnější kousek z husí pečínky, kterým je a nejspíše již navždy bude (pokud ovšem husy nevyhynou stejně jako hmyz), biskup a nic jiného.

Ne, já si zajdu hezky do nějaké banky. Samozřejmě banky, co má ještě kamennou pobočku, pořádný barák s pěknou výlohou a spolehlivou ochrankou, všechny ty internetové banky můžou jít do prdele, na ty kašlu, já mám rád kontakt s živými lidmi, s hezkou, voňavou a upravenou paní za přepážkou, která se mi snaží vnutit co nejvíce produktů, abych chudák, neměla taky hlad.

Ale to už vcházím do banky, beru si pořadníkové číslo a vzorně čekám, až na mě přijde řada.

Neuběhne snad ani půlhodina a na tabuli se rozsvítí moje číslo.

Jdu k přepážce, respektive k takovému pultíku, sedám do křesílka, hezká, voňavá a upravená paní s počítačem před sebou (safra, co budeme dělat, až nepůjde elektřina se všemi těmi chytrými městy, co už se začínají klubat na svět?) a ptá se mne, co chci.

„Chci nakojit.

Mám hlad.

Už tři hodiny jsem neměl nic v ústech, ani kebab.

Kručí mi v břichu jak na ligovém fotbale,“ odpovím docela po pravdě, nemá smysl v tomto případě zatloukat.

„Ano, hned to bude.

Hned vás nakojíme,“ přikývne ta hezká, upravená a voňavá paní, vstane a zvolá na celou banku, „jsou tam prosím vás, mezi ženami, kojící maminky?“

Na její výzvu zareaguje asi dvanáct, nebo osmnáct přítomných kojících maminek různých ras, různých náboženských vyznání, a dost možná i sexuální orientace.

„Tady pán má hlad.

Potřeboval by nakojit, už tři hodiny nepozřel sousta,“ řekne paní z banky a ukáže na mě.

Kontingent kojících matek mírně prořídne o kojící maminky, které se vyznačují tím, že mají na hlavě šátek. Ale černošky zůstávají všechny a tento fakt, zcela nezpochybnitelný, mi  samozřejmě hodně zvedne sebevědomí, ale samozřejmě nejen sebevědomí, ale též i ego, ale samozřejmě nejen ego, je toho prostě víc.

„Tady prosím, do kojící kabinky, která poskytuje kojícím maminkám naprosto tiché zázemí!“ ukazuje žena z banky, že máme jít do kojící kabinky, zatímco černoška, kterou jsem si vybral, odevzdává svá mulatská dvojčátka do péče ostatních matek, těm paní z banky ukazuje zase jinou kojící kabinku, „a vy prosím tady, nebojte se, máme tady kojících kabinek víc, než je ve Vatikánu zpovědnic.“

Kojící kabinka je útulná a mléka je taky dost. Nasytím se a zdá se, že mi ke štěstí a spokojenosti nic nechybí, jako vždy, když má člověk plné panděro.

Vrním blahem a vůbec nelituji toho, že jsem se šel nakojit do banky, ačkoliv někteří lidé chodí do banky jen velmi neradi či dokonce jen z donucení, rozumíte tomu?