Nenechme si vzít vánoce, jsou to pohanské svátky

Křesťané, kteří slaví tzv. Vánoce, nejsou křesťané, protože tyto pohanské svátky, ostatně jako celé křesťanství, nemají s Kristem nic společného. Uvidíme se u posledního soudu!

                Vánoce jsou moc fajn.

            Třeba už kvůli kaprům, kteří jsou tak hezky namačkáni v kádích, že je můžete bez problémů hladit po jejich hřbetních ploutvích tak dlouho, dokud vám ruka docela nezmodrá od ledové vody.

            Ovšem, štědrý den je dnem postním, tak se můžou žrát jenom ryby, pangasius a tak.

            Ale proč by se člověk nemohl na štědrý den postit, proč by nemohl být zase jednou bez červeného masa?

            Vánoce jsou ale fajn i kvůli pohádkám v televizi.

            A taky komediím.

            Třeba takový Četník ze Saint Tropez na Boží hod vánoční, to je náramná prča.

            Plus cukroví, zkrátka a dobře, vánoce jsou moc fajn, protože to všechno nám ukazuje krásný obraz Ježíše, který přišel, aby ukázal, že každý z nás, i ten nejchudší, pro něj má stejnou cenu jako ten nejbohatší, ten nejhorší stejně jako ten nejlepší. Ježíš přišel ukázat cestu, ztotožnit se s našimi bolestmi a do všech našich zranění a hledání přinést útěchu a světlo, a to i po celý zbytek roku.

            Je proto s podivem, že největším nepřítelem vánoc nejsou ani komunisté, ani muslimové, ale sám Ježíš.

            Ale copak není svět plný paradoxů?

            Copak není sám bůh jeden velký paradox?

            Ale dejme, protože jsme demokraté, žádní dogmatici, slovo samotnému Ježíšovi, aby před námi obhájil svůj, pro některé, a zvláště pak křesťany, možná nepochopitelný postoj k vánocům.

            „Haló, Ježíši, jsi tam, můžeš mluvit?“ voláme Ježíše.

            „Ano, jsem tady, můžu mluvit,“ odpovídá nám Ježíš z té strašlivé mezigalaktické dálky, kam se dočasně uchýlil poté, co ho zastřely mraky a on zmizel z dohledu svých učedlníků.

            „Můžeš nám říct, proč je tvůj vztah k vánocům, řekněme, přinejmenším ambivalentní?“ klademe Ježíšovi tuto otázku.

            „Ano, samozřejmě, velmi rád,“ odpovídá Ježíš a pokračuje, „vánoce nemám rád, ba dokonce je celkem nesnáším, jelikož je to svátek bytostně pohanský, protože se periodicky opakující v závislosti na pohybu planety Země kolem Slunce, což je ovšem ve vztahu k mé osobě, k tomu čím jsem, samozřejmě nesmysl.

            Je-li člověk skutečně křesťanem, následuje-li mne a proto je již jednou nohou v božím království, tak pro něho Vánoce, stále se opakující dokola, nemohou být absolutně křesťanským svátkem.

            Co mám, prosím pěkně, jako boží syn, a všichni přece víme, kdo, nebo co je bůh, společného s mechanickým pohybem Slunce po nebeské báni?

             Já přece nejsem podřízen žádným mechanickým zákonům a zákonistem.“

            „Ano, to je velmi zajímavé a trefné,“ přitakáváme a dodáváme, „mohl bys to, prosím, trochu více přiblížit čtenářům, kteří jsou v zajetí věroučných dogmat a myšlenkových stereotypů, a proto teď nejspíše nevědí, o čem mluvíš?“

            „Ano, samozřejmě, velmi rád,“ souhlasí Ježíš a pokračuje, „Vánoce jsou prostě nesmysl.

            Jsou nesmysl, protože jsou oslavou mého narození.

            Ale jaképak narození?

            Každý správný křesťan přece ví, že jsem ve vědomí Otce, to jest boha, byl vždy přítomný, proto jsem se ani nemohl narodit, neboť jsem věčný jako Otec.

            Kdo věří, že jsem se narodil v Betlémě, ve chlévě, ten není křesťan.

            Nemohl jsem přijít na svět až v ten den, protože tento svět stvořil bůh dávno předtím. Ale nestvořil ho někde mimo sebe, protože kdyby ho stvořil mimo sebe, znamenalo by to, že zde existuje nějaký prostor, nějaká dimenze, kde není bůh.

            A byl by bůh všemohoucí, kdyby existovalo něco mimo něj?

Ale svět stvořený bohem nemůže se nacházet sám od sebe mimo něj.

            Jsem tedy na tomto světě přítomen už od jeho prvního okamžiku, stejně jako je na něm přítomen bůh, protože kdyby na tomto světě nebyl přítomen bůh, byl by tento svět peklem, a kdyby tento svět byl peklem, nemohl bych do něj jako Boží syn sestoupit, leda bych nebyl Boží syn, ale Antikrist.

            Tedy oslavuje-li se na vánoce něco, pak to není moje narození, ale narození smrtelného těla, se kterým mám tolik společného, jako mám společného s jinými smrtelnými těly, totiž zcela nic v tom smyslu, že v každém z nich se mohu, kdybych chtěl, docela dobře vyskytovat.

            Proto křesťan, ten, kdo ve mne věří, kdo už se vidí v božím království, to jest mimo tento svět, sotva může oslavovat to, že jsem se zpřítomnil ve smrtelném těle, jak to učí nauka pohanské Církve.“

            „Hm, tak je to tedy,“ pokýváme hlavou a položíme Ježíšovi ještě jednu otázku, „a vadí ti na Vánocích ještě něco?“

            „Ano,“ odpoví Ježíš a pouští se do výkladu, „Vánoce jsou svátkem čistě pozemským. Ale já přicházím, abych ty, kdož o to stojí, odvedl odsud do svého ovčinče, to jest, do sféry bohů.

            Stále dokola se opakující, cyklická a stále již prázdnější a vyčpělejší oslava Vánoc je dokonalým nepochopením mé role Krista a Spasitele.

            Já jsem Syn, člen boží trojice, proto nejsem někým, kdo se pořád dokola opakuje, jako se opakuje oslava Vánoc, nejsem někdo, kdo se pořád dokola rodí, neboť já jsem a jsem jednou provždy.

            Jsem naopak ten, kdo přichází tento cyklický čas rozbít a zničit spolu se vším pozemským, neboť slibuji život věčný. Život věčný není cyklus, který se věčně opakuje, život věčný je lineární útvar, bez konce a začátku, bez jakéhokoliv opakování se téhož stále dokola.

            Nikdy, v žádném okamžiku své existence nejsem tím, čím jsem byl v okamžiku předchozím, zkrátka a dobře, představa toho, že se v božím království každý rok slaví vánoce, je prostě absurdní.

            Kdo to nechápe, není křesťan, ten mne nenásleduje, neboť lpí na své pozemskosti, ten je čistý pohan, protože já slibuji a přináším něco diametrálně odlišného, než je každoroční blbákov zvaný Vánoce, které jsou, stejně jako velikonoce a všechny ostatní církevní svátky, jen variací pohanského chápaní světa.“

            Víc už nám toho Ježíš nestačí říct, protože spojení s ním je přerušeno, věříme, že jen dočasně.

            Proto si béřeme závěrečné slovo, abychom řekli to, co má teď jistě každý z nás na jazyku: „Braňme svoji minulost, kořeny vlastní kultury. Nemáme se za co stydět. Vytvořili jsme nejlepší společnost na tomto světě, líp už je na tom jen boží království.

Hezké svátky a bohatého Ježíška!“