Neměly by se bílé vánoce Lucie Bílé přejmenovat na hnědé vánoce Lucie Bílé?

Sníh je bílý, ale bláto je nadevší pochybnost hnědé. Když teď mluvíme o vánocích, měli bychom výlučně mluvit o hnědých vánocích

            Jda z kostela, vraceje se jedné z mnoha adventních pobožností, zastavil jsem se u Ježíše, prostě mě napadlo, docela z ničeho nic, že bych se mohl zastavit u něj v ubytovně a chvíli tam, v jeho spoře zařízeném pokoji, pobýt, ztratit s ním pár slov.

            „Nesu ti trochu jižního ovoce. Kvůli vitamínům. A taky trochu buráků, můj Pane,“ položil před něj dva pomeranče, jednu mandarinku a hrst neloupaných buráků.

            „Co je darováno na zemi, je i darováno v nebi,“ řekl na to Ježíš, ale ovoce nechal ležet.

            „Pomeranče jsou v akci, a mandarinky taky, jen buráky ne. Tak jsem vzal ty, co nám zbyly z loňska, ty v akci byly,“ řekl jsem, abych uvedl moje dobrodiní na pravou míru a povzdechl si, „tak to vypadá, že letos zase nebudou bílé vánoce. Nebýt toho jižního větru, který se cpe do uší, nemuseli by nosit lidé ani ušanky. Mám sice na sobě kabát, ale pod kabátem už nic, abych se neupekl.

            Kdy už bude tomu konec?

            Mělo by začít mrznout, měl by padat sníh, jako na Ladových videích.

            A jak tomu přijde Lucie Bílá?

            Chudák holka, zase má po bílých vánocích. Už ani ty vánoce nemůžou být bílé, protože na černých životech taky záleží!“

            A sotva jsem to řekl, stalo se cosi nečekaného.

            Ježíš vstal a přísně pravil: „Pravím ti, toto jsou skutečné vánoce. Když jsem se v Betlémě narodil, bylo zrovna tak jako dnes. Jako dítě nepoznal jsem nikdy sníh, nikdy jsem nesáňkoval, ani neboboval. Mezi dárky, které jsem dostával na své narozeniny, nikdy nebyly brusle, ani lyže, ba ani palčáky, či sněhule.

            ,Proč není sníh, Otče, když mám narozeniny? Proč se v něm nemůžu válet jako třeba eskymácké děti?‘ ptal jsem se jako dítě svého Otce v nebi, ale ani ten mi nedokázal odpovědět.

            Nikdo v celé Judey nevěděl, co je to sníh, neměl ani páru o tom, že existují bílé vánoce a sněhuláci, kteří se při oblevě obětují za nás za všechny.

            Své první narozeniny na sněhu jsem oslavil až v Indii. Tam vysoko v horách bylo vše jiné než v té zavšivené a pejzaté zemi, kde jsem přišel na svět jako člověk, jako Syn svého Otce, jako svůj vlastní Otec a zároveň jako svůj vlastní Syn.

            Ale nebýt Jana Křtitele, nikdy bych nepoznal, kdo jsem, kdo je můj Otec, čí jsem Syn. Jan Křtitel byl vynikající otužilec, to on mě ponořil, oděn v rouchu buddhistického mnicha, do ledové vody Gangy u jejího pramene, to on mě pokřtil duchem, protože v ledové vodě vystoupil jsem poprvé ze svého těla, vyčistil si hlavu, prodělal své první zmrtvýchvstání.

            Ale to bylo tam, v Indii, vysoko v horách. To už jsem byl velký, dospělý muž, se vším, co k dospělosti muže patří. Ale vracím-li se do dětství, protože vánoce jsou především záležitostí dětství, ve smyslu fyzickém, i duchovním, protože skutečně prožívat vánoce mohou jen děti, pak připadám si letos jako tam u nás doma, jako by se každou chvíli měly otevřít dveře a matka s otčímem měli vejít dovnitř s dárky, které mi koupili k narozeninám.

            Pravím ti, bílé vánoce nikdy nebyly skutečnými vánocemi.

            Což si nevzpomínáš na podobenství o družičkách?

            Nikde se v něm nemluví o sněhu, a ten ženich, to jsem přece já.

            Jdi a už více nenaříkej, že nejsou bílé vánoce, nebe, království mého Otce není peklo, aby v něm byl mráz!“

            Šel jsem domů, jak mi Ježíš nařídil. Pod nohama mi nekřupal sníh, ale čvachtalo bláto. Bylo teplo a vánoční světla na domech, i na stromech, ba i na lidech samotných, tonula v nekonečnu kosmu, kterým jsme obklopeni, a ve kterém nejsme nýčko už dva tisíce letna té naši titěrné planetě sami, ale jsme na ni s bohem.

„Děda Mráz je podle všeho Ďábel, jinak by Ježíš přišel na svět na jižním pólu, kam ukazovala hvězda na nebi, a ne v Betlémě, kde nikdo neměl ani tuchy, co je to sauna, jak snadné je vystoupit v mínus třiceti ze smrtelného těla,“ přemítal jsem pak, ležící už doma v posteli.

A když jsem nakonec usnul, zdálo se mi o Lucii Bílé, jak se válí na zemi, a nikdy jí to neslušelo víc, ani na zlatém slavíku ne, jako v tomto mém vánočním snu, ve kterém měla na čele betlémskou hvězdu  celou zasviněnou od bahna.