Neměl by Zeman z vyššího principu mravního abdikovat?

Předseda strany, který dovolil, aby jeho partaj byla financována H-Systemem, by měl skončit jako svého času v Německu H. Kohl

Náš pan prezident, dej mu pánbůh navěky dobrou hlavu, vděčí za svou fenomenální, vpravdě již legendární paměť, chlastu.

Pije-li většina lidí proto, aby zapomněla, náš pan prezident pije proto, aby si naopak všechno pamatoval. Nemůže být nejmenších pochyb o tom, že chlast má na mozek pana prezidenta docela opačný účinek než na mozky jiných lidí, o závistivých hlupácích ani nemluvě.

Je vědecky dokázáno, a rozsudkem soudu pravomocně potvrzeno, že vpraví-li do sebe pan prezident větší než malé množství chlastu, jeho paměť rázem ožije a není takřka nic, co by si náš pan prezident v tomto stavu, jež ovšem připomíná delirium pouze vnějškově, nedokázal vybavit tak plasticky a zřetelně, že jen novinářská žumpa to může označit za lež.

Když se pan prezident napije, nejenže vidí jasně před sebou Peroutkův článek o Hitlerovi, hnědém gentlemanovi, ale ani neopomene při každé vhodné příležitosti připomenout, že v době růstu má vláda investovat, nikoliv šetřit, aby takto osvědčil svou ekonomickou erudici, či odsoudit závistivé hlupáky a novinářskou žumpu, aby též osvědčil svou mravní integritu.

Bylo tedy nanejvýš podivné, že dnes ráno stála před panem prezidentem, dlícím ve svých milovaných Lánech, sklenice nad pomyšlení řadového občana jemné, protože třikrát přepálené, slivovice docela netknutá, ačkoliv už bylo dobře deset hodin a pan prezident byl už minimálně deset minut vzhůru.

Pan prezidentovi se sice třásly ruce a jazyk mu visel z úst jako nestvůrné červené trenýrky, ale přesto na sklenici slivovice jen poulil své inteligentní oči, místo toho, aby ji vzal a vyklopil do sebe jako každé jiné ráno a tím probudil k životu nejen sebe, ale i svou strašlivou paměť, která přiváděla pražskou kavárnu k nepříčetné zuřivosti.

A bylo by nanejvýš podivné, kdyby to nebylo divné i prezidentovu mluvčímu, jenž by se pro pana prezidenta klidně vysvlékl i do půli těla, kdyby to bylo nutné.

„Proč nepijete, pane můj?

Musíte se přece napít!

Kdo povede národ do boje proti samozvané elitě, kdo slavně porazí pražskou kavárnu na hlavu, když se nenapijete?“ zeptal se ten dobrý hoch s nijak neskrývanou obavou.

Náš pan prezident v odpověď na to zasípal: „Nemohu se napít. Když se napiju, vybaví se mi v paměti kauza H-System.“

„Ale to jen přece ta nejnižší možná a docela hnusná snaha pražské kavárny, jak pošpinit váš majestát!

Nic takového se přece nikdy nic nestalo, můj pane!“ zvolal ten dobrý hoch a v jeho chlapecké tváři zračilo se to nejsvětější přesvědčení, že říká tu nejčistší pravdu.

Ale tentokrát se hodný hoch mýlil.

Pan prezident se opravdu ocitl ve dvojím ohni, v situaci, z něhož neměl žádného rozumného východiska. Aby oživil svou paměť, musel se napít, ale když se napil, vybavily se mu všechny podrobnosti kauzy H-Systemu, jeho, ne zrovna dvakrát sympatické a bohulibé, role v ní.

To se probudila síla staré viny, jež se zdála být, ovšemže jen domněle, spolehlivě zapomenuta, pohřbena pod sutinami milosrdného času. Tato stará vina, její obludná síla drtila nyní mozek nebohého starce, nutíc ho k něčemu neslýchanému, nad pomyšlení zrůdnému, totiž, aby poprvé ve svém životě řekl pravdu a uznal svoji vinu.

„Já, já jsem, z hlediska vyššího principu mravního, zloděj!“ vysoukal ze sebe nebohý stařec.

Prezidentovým mluvčím, tím čistým a nevinným hochem ta slova otřásla, ale přesto jim neuvěřil ani trochu, jsa bytostně přesvědčen o naprosté nevinně a mravní bezúhonnosti pana prezidenta až za hrob.

„Nevěřím!

A neuvěřím tomu, ani když budu mít před sebou pravomocný rozsudek toho Nejvyššího soudu, jenž vás odsuzuje za podíl na onom ohavném podvodu k mnoha letům těžkého žaláře!

Soudy jsou žumpa a soudci jsou závistiví hlupáci!

Nevěřím tomu a propusťte mne, můj pane, třeba i ze svých služeb, ale moje ústa nebudou těmi, která by snad měla tlumočit tato vaše slova, protože nechci, aby pražská kavárna vítězoslavně kvičela nad vaší upřímností!“ zadrmolil ten hodný hoch, kleče u nohou svého pána, objímaje je a líbaje konec jeho hole.

Tato hůl se však najednou zvedla, udeřivší přitom hodného hocha do nosu.

„Tam! Tam! Už je tady zase! To strašidlo!“ ukazoval pan prezident holí na dveře, které se otevíraly.

A opravdu, náš pan prezident se nemýlil.

Ve dveřích stal Miroslav Šlouf, maje v jedné i druhé své ruce kufr naditý penězi.

„Ahoj, Miloši,“ pozdravilo strašidlo našeho pana prezidenta a, přistoupiv k němu a položiv kufry na zem, podávalo mu ruku, „tak nesu zase nějaké peníze. Člověče, to bys nevěřil, ten onen svět, to je fakt zlatej důl!“

Ale náš pan prezident, místo toho, aby podal ruku svému starému příteli, začal mávat hůlkou tak, jako by to nebyl Miroslav Šlouf, ale Bohuslav Sobotka.

„Jdi pryč!

Nevypil jsem ani kapku slivovice, na nic si nepamatuji!“ sténal náš pan prezident.

„Co je ti, Miloši?

Ani ruku mi nepodáš, starému kamarádovi, který tě dostal na Hrad?

Máš strach, že by ses snad ušpinil, když přicházím z onoho světa?

Neboj se, o mrtvých přece jen dobře a já mám čisté ruce, ne jak Ivoš Svoboda, podívej, schválně jsem si je umyl,“ ukázalo strašidlo našemu panu prezidentovi své ruce.

„Na nic si nepamatuji!“ zasténal náš pan prezident, celý se třesa.

„Kam ti mám vysypat ty peníze?

Vždyť takový Mynář, nebo Nejedlý, ti přece něco stojí,“ vzalo strašidlo kufr, chtěje ho skutečně otevřít.

A snad by ho skutečně i otevřelo, kdyby prezidentův mluvčí duchapřítomně neudělal to jediné možné, co se dalo v tuto chvíli udělat.

Ten hodný, a jinak docela slušný, hoch si totiž bleskurychle stáhl kalhoty i trenýrky a, vystrčiv na strašidlo svou zadnici, zvolal: „Strašidlo, do prdele mi skoč!“

A strašidlo opravdu, nemaje jinou možnost, skočilo tomu hodnému hochu do jeho zadnice i s kufry plnými peněz.

„Zlá kletba je zlomena. Strašidlo skočilo mi do prdele. Nyní můžete již bez obav, můj pane, vypít sklenici slivovice až úplně do dna, žádný H-System vás už nebude strašit,“ ubezpečil hodný hoch pana prezidenta, dodávaje, „a nejen že můžete již bez obav vypít sklenici slivovice, ale též můžete bez obav podat stížnost  k ústavnímu soudu na základě principu amicus curiae-brief, neboť není nad vás moudřejšího člověka v celé zemi, můj pane!“

A jak prezidentův mluvčí, ten hodný hoch, řekl tak se i stalo.

Náš pan prezident do sebe beze strachu ze strašidel obrátil sklenici slivovice, pak ještě jednu a ještě jednu, načež podal skutečně stížnost k ústavnímu soudu na základě principu amicus curiae-brief, neboť vskutku není v naší zemi nad něj moudřejšího člověka v deliriu.