Nejtěžším hříchem je nevědomost, protože vrhá lidstvo do otroctví!

Nevědomosti neubývá, ale naopak, nevědomost sílí a roste a spolu s tím se stupňuje i zotročení lidstva, které již brzy bude absolutní!!!

            „Karel má dnes svátek. Měli bychom za ním zajít a popřát mu,“ vzpomněla si velkokněžna Anastázie na Karla a odložila vodní dýmku.

            „Karel! Náš milovaný Karel! Dnes má svátek! A já myslel, že už jsou zase Vánoce, všude je tolik světel jako o Vánocích, nebo se mi to aspoň zdá! Nelžu!“ zvolal velkokníže Dimitrij a odložil revolver, který důkladně čistil.

            „Musíme mu něco vzít. Nějaký dárek. Tolik toho pro nás udělal! A pro celý svět taky! Neznám slušnějšího člověka!“ pronesla velkokněžna Anastázie.

            „Celý svět vděčí Karlovi za všechno! Nebýt jeho, nebyl by ani svět, nebyli bychom ani my. Jen jestli k němu trefíme. Už se brzy smráká, za chvíli tu máme advent, ani nevíme jak!“ povzdechl si velkokníže Dimitrij.

            „Už vím, co dáme Karlovi ke svátku! To mu udělá velkou radost! Dáme mu tři sta našich nevolníků! Těch nejubožejších, co máme! Ať je pustí na svobodu, když my to nedokážeme,“ zatleskla ručkama velkokněžna Anastázie.

            „Hrome, ať visím, aby ti nevolníci nebyli největší ubožáci na celém světě! Dáme je pro jistotu ještě pořádně zmrskat a Karel jim pak daruje svobodu,“ luskl prsty velkokníže Dimitrij.

            „Už musíme jít, ať přijdeme včas. Cesty jsou už rozblácené, to není jako v létě, když člověk jde a jen se za ním práší, takže za hodinu urazí klidně i deset verst,“ zvedla se velkokněžna Anastázie k odchodu.

            „To bláto, to mě jednou přivede do blázince. Nebo si rovnou přiložím revolver ke spánku! Copak se dá žít, když je všude bláto? Musíme přijít ke Karlovi včas, to se ví, co by si o nás pomyslil?“ zvedl se i velkokníže Dimitrij k odchodu.

            Karel byl příchodem svých vznešených přátel potěšený.

            „Lehněte si u mne. Třeba tuhle na zem! Minulý týden jsem ji drhnul,“ ukázal svým přátelům na zem u kamen a dodal, „čaj bude brzy!“

            „Hned si lehneme, jen ti popřejeme k svátku,“ odpověděla velkokněžna Anastázie.

            „Tolik jsi toho pro nás udělal, drahý Karle,“ tiskl velkokníže Dimitrij vděčně Karlovi ruku.

            „Ale to nestojí za řeč. Nemám co dělat, tak pomáhám člověku v tísni, to přece svede každý,“ bagatelizoval Karel své zásluhy.

            „Přivedli jsme ti ke svátku tři sta nevolníků,“ ukázala velkokněžna Anastázie oknem na nevolníky, kteří stáli venku po kolena v blátě.

            „Jsou to ti největší ubožáci. Sám jsem je vybíral, podle toho jestli četli něco od Tolstého. Nečetli! Ani jeden nečetl nic od Tolstého, protože neumí ani číst! To je matroš! Takové už nikde neseženeš“ chlubil se velkokníže Dimitrij.

            „Nevolnictví bylo zrušeno. Už před sto padesáti lety,“ řekl Karel.

            „Opravdu? To není možné! Já se hanbou propadnu! Neseme ti dárek a oni to nejsou nevolníci!“ zakryla si velkokněžna Anastázie oči, jak se před Karlem hanbila.

            „Hrome, tak ti lidé jsou svobodní? Už sto padesát let? To by mně jaktěživo nenapadlo!“ nechtěl tomu věřit velkokníže Dimitrij.

            „Tak už se kvůli tomu netrapte! Dáte mi příště něco jiného! Hlavně, že jste živi a zdrávi! Poležíte si u mne, a já se budu těšit z vaší návštěvy. Co říkáte?“ utěšil Karel nebohé přátele.

            „Máš pravdu, Karle! Tolik vtě miluji tou nejvroucnější láskou. Nic jsme ti nepřinesli, a přesto nás nevyhodíš ven na bláto. Jiný by vyhodil, ale ty nám ještě nabídneš to nejlepší místo na zemi, hned u kamen!“ tonula v slzách velkokněžna Anastázie, lehajíc si na zem.

            „Ani vyzouvat jsme se nemuseli! Tomu já říkám, že v nouzi poznáš přítele. Jiný by hned spustil, že jsme celí od bláta, hnal by nás bičem, poštval na nás psy. Ale ty se s námi rozdělíš o poslední kousek místa na zemi,“ byl dojatý i velkokníže Dimitrij, lehaje si na zem.

            A tak všichni tři společně oslavili Karlův svátek i bez dárku.

            Řekněte sami, na co dárky, když má člověk svátek?

            To je přeci zbytečnost, uznejte sami!

            A nevolníci?

            Pravda je taková, že dokud si nic nepřečtou od Tolstého, budou pořád nevolníky. Nepochopí, že už jsou dávno svobodní lidé, neboť otroctví nevědomosti je tím největším hříchem, opravdickou zkázou ducha, skutečnou vládou tmy, která, jak známo vzdělaným lidem, trvá až do zimního slunovratu, kdy se všechno zlé zase v dobré samo obrátí...