Nedobrovolný striptýz maršála Koněva

Nekalými živly byl nebohý maršál Koněv odsouzen k hanbě na věčné časy a nikdy jinak. Ať jsi je jaký je, tohle si opravdu nezaslouží!

            Co začalo letošní léto, byl maršál Koněv každý den zpocený jako prase.

            „Bože, jak to pražské Slunce do mě pere!

            Z pod brigadýrky tečou mi bez přestání čůrky potu.

            Musím shodit ten proklatý plášť.

            A taky kalhoty!

            Musím shodit ze sebe všechno, jinak se upeču!

            Ale jak to udělat, když jsou všude kolem lidi?

            Bože, jak na mě čučí!

            Jako bych byl soudruhem Stalinem podruhé odsouzený k smrti k zastřelením za neschopnost!

            Ale copak nejsem v těch hadrech, co  mám na sobě, odsouzený k smrti v takovém vedru?

            Ale kdyby mě zakryli plachtou, mohl bych ze sebe všechno shodit!

            To by byla úleva!“ zoufal si maršál Koněv, ale pak ho napadlo, aby o požádal o zakrytí vedení Prahy 6.

            „Tak a tak, osvobodil jsem dvakrát Prahu, v čtyřicátém pátém i v šedesátém osmém, trpím v uniformě jako zvíře, zahalte mne, ať to může ze sebe všechno shodit!“ napsal vedení Praha e-mail.

            „Je to hrdina!

            Sovětského svazu!

            Musíme jeho přání vyhovět!“ řekl starosta Prahy 6 a splnil maršálu Koněvovi jeho přání.

            „Děkuji, soudruzi!“ srazil maršál Koněv vděkem podpatky, když ho zahalili plachtou, shodil ze sebe všechny hadry, a vydechl úlevou, „bože, to je úleva!“

            Zahalený pomník maršála Koněva, který na něm stál zcela nahý, se líbil i jednomu básníkovi, který když ho viděl, hned ze sebe vychrlil verše: V tom starém městě portálů, barokních soch a bank.

            Potkávám cestou ze ZOO už sorok let maršála Koněva.

            Jak socha, jak náhrobek, jako pomník slavné době,

            Jak trůn, anebo koruna ční v Praze, hrobníkovi na lopatě.“

            Našli se však zlí lidé, kteří Maršálu Koněvovi úlevu nepřáli. Nepozorovaně se k zahalenému pomníku přiblížili a plachtu z něho strhli.

            „Jen se smaž v pekle!“ vykřikli zlomyslně na nebohého nahého maršála Koněva.

            „Hele, nahej Koněv!

            Že se nestydí!

            Fuj, hanba!“ odplivovali si lidé s takovým odporem, až museli komunisté vydat prohlášení, „KSČM je přesvědčena, že kola roztočené nenávisti, překreslování pohledů na historické události, jehož projevem je stržení plachty z pomníku nahého maršála Koněva, nijak nepřispějí ke klidu ve společnosti. Plní cíl připravit naši společnost na další tlak požadavků Sudetoněmeckého landsmanšaftu, ještě více upevnit ekonomické a vojenské vazby na velké státy Evropské unie a USA.“

            Ale už bylo pozdě, Sudetoněmecký landšmanft si už otevřel na Pražském hradě hospodu s pravými bavorskými vdolečky, originálním vepřem, knedlem, zelem a Pilsner Urquell, měli tam narváno k prasknutí.