Něco shnilého je v Českém hokeji

Reprezentační trenér je hrdý na to, že jsme bez medaile, prezident Českého hokeje prohlašuje čtvrté místo za fantastický úspěch. V sebechvále a předstírání, že jsme mistři světa, jsme opravdu mistři světa

            Bylo to drama až do poslední možné chvilky, ale když český hráč neproměnil ve čtvrté sérii svůj samostatný nájezd, vybuchlo vedení Českého hokeje neskrývanou divokou radostí.

            „Je to tam!

            Ty vole, je to tam, jsme čtvrtý, já se poseru!“ řval prezident Českého hokeje jako pominutý.

            „No to je úspěch jako kráva!

My se taky poserem!“ řvali i všichni ostatní, objímajíce se navzájem zrovna tak, jako se jen o pár hodin později objímali Finové, kteří se, na rozdíl od českých hokejistů, stali smolně mistry světa, když na straně Kanady stálo neskutečné štěstí, takže dostala od Finů tři góly.

            Když se všichni do sytosti naobjímali, sedli si ke stolu, aby vyhodnotili působení české reprezentace na právě skončivším mistrovství světa.

            „Kucí, já měl při těch nájezdech takovej strach, že toho Vasilevskýho prostřelíme, ani nevíte, jakej!

            Ale naštěstí chytal jako tudle Hašek v Naganu!

            Nebejt jeho, tak nevim, nevim!

            Ještě, že ty Rusáci maj tak rychlý ruce, voni jsou vůbec nějaký moc rychlý a šikovný. Já vám měl strach, že voni, jak byli votřesený z toho, že nepostoupili do finále, že nám to pustěj, však jsme taky měli padesát střel na bránu, jako bychom neustáli tlak z toho, že bojujem vo čtvrtý místo, vo naprosto naprosto fantastickej úspěch.

            Já myslel, že mě při těch našich tutovkách v tom prodloužení vomejou, ale naštěstí jsme je nedali.

            Nájezdy jsou sice vždycky loterie, ale já věřil, že když při nás stálo štěstíčko celej zápas, že když jsme dali z padesáti střel jen dva góly, tak už to čtvrtý místo vybojujeme.

            Takovej úspěch se už nemusí dlouho opakovat, to vám říkám, kucí.

            Nevím jak vy, ale já jsem náramně hrdej na to, jak to tady na svazu vedeme.

            A vy?“ slzel dojetím prezident svazu.

            „My jsme taky hrdý na to, jak to tady vedeme!

Vždyť kdo by byl před mistrovstvím řek, že budeme hrát vo čtvrtej flek?

A my vo něj nejen hráli, my jej i vybojovali!“ zvolali ostatní.

„Byl to parádní turnaj.

Na tu finskou nebo kanadskou holomajznu se nedalo vůbec koukat, to nemělo se skutečným hokejem nic společnýho, jak voni tam rychle bruslili, jak to voni čistili před bránou, jak si voni dovedli přihrát.

Co vím, tak ohlasy vod lidí na naši hru jsou suprovní. Podle lidí jsme hráli nejlepší hokej a vo to přeci jde, abychom hráli hokej, na kterej se dá koukat, ne jak na ty pitomý Finy nebo Kanaďany.

Nebejt nás, tady na svazu, byli bychom na tom stejně mizerně jako ty Finové, vo fantastickým čtvrtým místu bychom si mohli jenom zdát,“ poznamenal prezident svazu.

„Přesně tak!

Zlatý slova!“ přikyvovali ostatní.

„Já bych chtěl jen poznamenat,“ ozval se nový svazový šéftrenér, který byl pověstný svou učenlivostí a pílí, díky níž vynalezl mládežnické hokejové akademie, „že bychom tohohle úspěchu, kterej, jak poznamenal správně předseda, se nemusí dlouho opakovat, nikdy nedosáhli, kdybychom ve čtvrtfinále neporazili Němce.

To byl podle mne zcela klíčovej okamžik. A vono, porazit Němce, kamarádi, to není jenom tak, to si přiznejme na rovinu. Vzpomeňte si, jak nás vypráskali v devadesátém šestém na Světovým poháru.“

„Souhlasím s tebou, že porazit Němce není jen tak. Na to je potřeba už nějakej fištrón, a toho my pořád máme, naštěstí, musím to zaklepat, na rozdávání,“ přikývl prezident svazu, a když si zaklepal na hlavu, pokračoval dál, „když už ses ujal slova, řekni nám, jak to vidíš s dvacítkou na mistrovství světa, je to přece u nás.

Můžeme čekat taky takovej úspěch?“

„Dál než do čtvrfinále, když budeme žrát led, když budeme vycházet ze zabezpečený obrany s přechodem do rychlýho protiútoku a když k tomu, a to hlavně, přistoupíme s pokorou a nikoho nepodceníme, bychom se neměli dostat, to vám, kucí, garantuju,“ odpověděl šéftrenér.

„Cože?

Do čtvrtfinále?“ vytřeštil prezident oči a polkl na prázdno, „chceš říct, že jsme schopný dosáhnout takovýho fantastickýcho úspěchu na domácí půdě?“

„Když se sejde všechno potřebný a bude nám přát i trochu toho sportovního štěstíčka, vidím to na konec ve čtvrtfinále docela reálně,“ přikývl šéftrenér.

„Já se picnu!

Takovej úspěch!“ nechtěl pořád tomu věřit prezident, ale pak přece jen uvěřil, „tady se, kucí, ukazuje, jak moc je ta naše koncepce suprovní.

Byl to bezva nápad, abych dal příklad, uzavřít první ligu, rozšířit ji na šestnáct mančaftů a hlavně zařídit, aby se z ní nesestupovalo, aby se v ní mladý kluci mohli, jak se patří, votrkat. Když je tam šestnáct mnačaftů, tak tam ta kvalita někde musí bejt, to je marný.

Nebo jak jsme zařízli juniorskej hokej v tradičních hokejových městech, to se nám tady na svazu taky moc povedlo.

Jenom mám trochu strach z toho, že jsme do tý naší svazový litoměřický dukly, angažovali toho produktivního Fina.

Bojím se, že ti mladý kluci od něho chytnou nějaký nepěkný herní manýry.“

„Neboj, na to dohlídnem, aby ten Fin hrál co nejvíc a tak se ti naši mladý kluci dostávali na led jenom sporadicky a tak nic špatnýho vod něj nechytili,“ uklidnil prezidenta šéftrenér.

„No to mi spad kámen ze srdce, kucí,“ oddechl si prezident a zamnul rukama, „a s těma novejma dresama to byl taky suprovní nápad.

Už se ví, kolik jsme na tom vydělali?“

„No, pár mega to určitě bude, kucí,“ řekl tiskový mluvčí svazu a jeho slova visela ve vzduchu ještě hodně dlouho.