Nechcete na Vánoce větvičku? No dobře, ale stará bude nadávat, protože má raději štětku...

Fialový hnus z nás nadělal žebráky, a tak člověku už nezbývá nic jiného, než se smát starým vtipům, které zahřejí skoro tak, jako dva staré svetry

Na ten starý vtip jsem si chtě, nechtě, vzpomněl o letošních Vánocích.

Fiala z nás všech nadělal žebráky a tak nám nezbývá bezmocně čekat, než Američani zastaví finanční kohoutek a válka na Ukrajině skončí, protože v tu ránu se Putin stáhne z Ukrajiny, jelikož už na Ukrajině nebude nikdo zabíjet za dolary Rusy, a bude zase levný plyn.

Letos jsou proto naše Vánoce žebrácké, protože všechno žrádlo jsme poslali na Ukrajinu. Všude je tma, nikde nic nesvítí, protože posíláme levně elektriku do Německa, jediný barák, který je aspoň trochu osvětlený, je Čapí hnízdo.

Zkrátka a dobře, vypadá to u nás jako v Betlémě v roce nula. Naše domovy se proměnily v chudé chlévy, kde je zima, takže si musíme dýchat na zkřehlé ruce a dělat dřepy, zrovna tak jako Josef s Marií.

Ale i tomto svinském čase honu na Nohavicu a lží, které se na nás valí z mainstreamu, ať už je to televize, tisk, nebo sociální sítě je dobré nezapomínat na Vánoce.

Za poslední peníze jsem koupil na Vánoce staré knihu Osudové setkání, ať si hezky počte a přijde na jiné myšlenky, když letos nepekla tuny cukroví. Je to opravdu mrazivý román o tom, jak se v zakouřené vídeňské kavárně potkávají čtyři Židé, Žid Hitler, Žid Masaryk, Žid Lenin a Žid Stalin. Byly to opravdu poslední peníze a tak mi už nezbylo na stromeček.

Ale i kdyby mi zbylo na stromeček, stejně bych ho neměl kde koupit, protože se letos žádné stromečky neprodávají.

Kdo by je taky kupoval, když z nás Fiala udělal do jednoho žebráky, třeba takový Vrabel dluží už přes meloun, chudák!

Jenže Vánoce bez stromku, to je jako Klaus bez Jakla!

Tak jsem sehnal větvičku, aby nám aspoň ta připomínala, že jsou Vánoce.

„Tak je tady! Větvička!“ vytáhl jsem větvičku doma z pod děravého kabátu bez knoflíků, musel jsem si kolem břicha uvázat provázek, aby se mi pořád nerozepínal, takového ze mě udělal Fiala žebráka!

„To je ona? Ta větvička?“ řekla zklamaně stará.

„Jo, to je ona? Pěkná ne?“ odpověděl jsem.

„Mně připadá teda hodně ubohá,“ ohrnula nos stará.

„No kdovíjaká štětka to není, to je fakt. Ale pořád lepší Okamura v hrsti než Putin v Haagu,“ odpověděl jsem.

„Vypadá, jako by aspoň měsíc nežrala, jehličí na ni jenom visí, vždyť jsou jí vidět všechny kosti!“ ušklíbla se stará.

„Co bys chtěla, když jsme všechno žrádlo poslali na Ukrajinu. A taky všechny zbraně. Nekonečné vlaky s tanky a žrádlem jsme tam poslali! S takovým množstvím žrádla, co jsme tam poslali, se obranná válka opravdu nevede,“ povzdechl jsem si.

„Většího chcípáka jsem ještě neviděla,“ nemohla stará pořád k větvičce najít kladný vztah.

„Ono se to poddá, počkej, až ji celou obalíme alobalem, uvidíš jak prokoukne!“ sliboval jsem staré.

„Doufejme,“ šetřila nadšením stará zeptala se, „kam ji dáme?“

„Pověsíme ji na strop. Hezky hlavou dolů. To se tak dřív o Vánocích dělávalo, že se věšeli stromky na strop,“ řekl jsem a dodal, „a místo kapra si dáme na štědrovečerní večeři jehličí z větvičky, prostě ji celou ohryžeme, když jsme ti žebráci. A pak ji zase zabalíme do alobalu, takže to ani nepůjde poznat, že nemá jehličí.“

„No tak dobře, buďme rádi, že máme aspoň větvičku, někteří nemají ani to. Já jsem ti říkala, abychom utekli před fialovým hnusem do Užhorodu, dokud jsme měli ještě dvě auta.

Ale ty ne!

Že prý nejsme žádní uprchlíci!

Jo, to nejsme! Jsme žebráci!“ začínala stará dostávat hysterický záchvat, byl nejvyšší čas, abych ji větvičku strčil tam, kam si jinak strká štětku.

Naštěstí to pomohlo, a v naší zšeřelé a zmrzlé domácnosti se aspoň na chvíli rozhostil pokoj a mír. Borovicová větvička sice není štětka, ale i tak za ni dík, aspoň mě stará v noci nebude otravovat, komu by se taky chtělo v takové zimě...