Nechají si píchnout výtažky z opic a pak se diví

Svět je fakt srandovní. Petr Hájek z Protiproudu jasně řekl, že člověk nepochází z opice a někteří naivkové věří, že se mohou nakazit vakcínou, která obsahuje výtažky z opic...

            Již jedenáctá odbila, a lampa ještě svítila, a lampa ještě hořela, co nad klekadlem visela. Na stěně nízké světničky byl obraz boží rodičky,r odičky boží s děťátkem, tak jako růže s poupátkem.    

A před tou mocnou světicí, respektive víc než jen světicí, jsem klečel já, ruce na hrudi složené, slzy mi z očí padaly: „Žel bohu, kde můj tatíček? Již na něm roste trávníček! Žel bohu, kde má matička? Tam leží - podle tatíčka! Sestra do roka nežila, všechny  mi  opičí vakcína zabila!“

Pohnul se najednou obraz na stěně, vykřiknul jsem zděšeně. I lampa zhasla ke všemu.

„Možná jen větru tažení, ale možná i zle znamení!“ pokřižoval jsem se.

A opravdu, slyším na záspí kroků zvuk, to bude jistě nějaký duch!

Pokřižuji se ještě jednou a na okénko ťuk, ťuk!

„Hamlet! Už je tady zas! A když ne Hamlet, tak Rasputin, ten jeho duch je taky pěkný prevít, všechno vyžere!“ píchne mě u srdce, ale přesto seberu odvahu a zvolám, „hej hola, kdo tam? Tady nikdo není! Všichni pomřeli, když jim píchli Astru Zenecu z opic. Já sám jsem jen duch a právě mizím, můj čas vypršel!“

Napjatě čekám, jestli mi ten duch skočí na špek.

„To jsem já Soňa. Otevři!“ slyším hlas známé lékařky, viroložky!

Vrhnu se oknu, otevřu jej a Soňa vleze dovnitř.

Bože, ta vypadá, jako by ji zrovna pustili z temnice!

„Ladik to chytil,“ vydechne Soňa.

„Co chytil?“ ptám se.

„Opičí neštovice,“ zalomí rukama Soňa.

Zblednu. Taková rána!

„Probůh, co bude s naší vlasteneckou scénou? Jistě to od něj všichni chytí, protože vlastenci jsou v jednom šiku!“ uvědomuji si katastrofální důsledky opičích neštovic pro naši vlasteneckou scénu, ale pak se přece jen zarazím, „jak to mohl chytit, když není opíchaný tak ani tak?“

Ale Soňa je zřejmě otřesená.

„Musíme zničit biologické laboratoře, kde se ten vir produkuje ve velkém!“ zasípe.

„Počkat, Soňo. Ale americké biologické laboratoře na Ukrajině byly přece zničeny. Putin tím zachránil svět,“ připomenu ji, že lidstvu už nebezpečí z Ukrajiny nehrozí.

Ale Soňa vypadá, jako by ji přeskočilo.

„Musíme napadnout Rusko. V Kolcevu u Novosibirska je biologická laboratoř, kde vyvíjejí strašlivé věci. Vím to, protože já vím všechno. Mám takovou schopnost, že vím všechno. Jak jsem k ní přišla je teď vedlejší, ale tu laboratoř musíme zničit. Ladik se nakazil tam!“ třesou mnou Soňa.

Ale já zůstávám střízlivý.

„Hm, napadnout Rusko, to není jen tak. To by se napřed muselo pořádně obklíčit. A Ukrajina by musela dostat pořádné raketomety.  Říkáš, že ta laboratoř je u Novosibirsku?“ ptám se.

„U Novosibirsku! Opičí neštovice, to je to nejmenší, co tam mají. Musí se okamžitě celé Rusko srovnat se zemí, jinak je konec!“ zaúpí Soňa.

„No, já ti, Soňo, nevím. Když to říkáš ty, tak ti docela věřím. Říká se taky, že Sputnik nápadně podobá Astře Zenece, možná by opravdu neškodilo srovnat Rusko se zemí, když tam mají tu laboratoř,“ řeknu po zralé úvaze a zeptám se na Ladika, „a ty vyrážky už má? Vypadají docela odporně. Ale aspoň se podle toho poznají vlastenci, že budou mít opičí neštovice.“

Ale Soňa už je pryč. Vyskočila oknem do noční tmy.

Ach běda, běda tomu děvčeti!

A Ladikovi taky, i když není z opice.

Žádný člověk ale není z opice, říká to Hájek z Protiproudu.

A proto nemůže žádný člověk chytit od opice neštovice, protože s ní nemá nic společného.

Zavřu okno a modlím se dál.

Modlím se zničení Ruska, co mi taky zbývá, když mají tu laboratoř, ve které dělají s viry psí kusy?

Modlil jsem se bombardování Ukrajiny, ale teď je na řadě Rusko.

A až se domodlím, vyčistím si zuby a půjdu do práce, pracuji jako armádní lékař, vím o čem mluvím, nemluvím z cesty, po které jde svatební procesí.

Nebo je to pohřební průvod šimpanzů v bílých košilích?