Nebýt smrti Alžběty II., nevěděli by Britové, že mají nějakou královnu

Nedobrovolný odchod britské královny Alžběty II. z tohoto světa připomněl nadčasovou dimenzi věčného života, k němuž neodvratně směřujeme a taky význam slepic v lidském bytí 

Už je to tak, nikdo si tím nic nedělá, lidé se loučí s britskou královnou, vyjma admirála Nelsona, který již není delší čas na živu. Přistupují k její nádherné rakvi, chvíli na královnu hledí, připomenou si to všechno hezké, co s ní prožili a není toho zrovna málo.

Královna, to se ví, se ani trochu nepohne, mlčí.

„Sbohem,“ říkají dojatí lidé a kdyby se to smělo, taky by i královnu políbili.

Jenže to se nesmí.

Je to zakázáno.

Lidé se smějí jen královnu dívat.

Je to trochu smutné loučení.

„Byla to dobrá královna, i když teď vypadá ještě menší než za živa, ale dřív byli lidé menší. Jak říkáme, byla to ta nejlepší královna na celém světě, ani včely nemají takovou královnu a termiti taky ne. Vládla moudře a spravedlivě, nikdo neztělesňoval tradici líp než ona. Tak už nebude nikdo nikdy vládnout jako ona. Stačilo, aby ji člověk někde zahlédl, jak zachází za roh a hned měl hezký den.

Rozloučení s ní si budeme pamatovat do konce života. Jak tam ležela, jak jsem se na ni dívali a cítili přitom cosi nepopsatelného. Dosud nikdy nevděčilo tolik lidí jedinému člověku za tolik emotivních zážitků.

Ještě, že jsme sem šli,“ říkají si lidé cestou domů a dodávají, protože jdou kolem Temže, „není v té Temži dnes nějak málo vody?

A není ta voda víc špinavá než jindy?

Pojďme se jí napít, nějak nám vyprahlo v krku.“

Lidé se jdou napít vody z Temže. Je jejich tolik, že Temže teď připomíná Gangu.

Ale nést královninu rakev bude pořádná fuška. Rakev je těžká, něco váží. Ale hlavně, že je v ní dost místa a něco vydrží, taková rakev se jen tak nerozpadne. Což mi připomíná, že se v jedné londýnské čtvrti začaly po smrti královny houfně ztrácet slepice z kurníků, ačkoliv tchoři tam byli vyhubeni už v minulém století za vlády Železné Lady.

Tamní obyvatelé tím byli zdrceni, protože měli rádi svoje slepice, byly to totiž orpingtonky, které jsou vyhlášené svojí mírnou a přátelskou povahou.

Včera ovšem někoho napadlo, že by snad pomohlo, kdyby se zazpívala nějaká píseň na poctu Karla III.

A tak lidé začali zpívat píseň, jejíž text napsal pan L. Stejskal: „Kéž krále chrání Bůh, bdí nad ním Pána duch, zní chórem chrám. On brání církev svou, vlast, víru pravdivou. Vítej nám! Písní čest ti vzdám!“

A jak to zazpívali, přestaly se ztrácet v této londýnské čtvrti slepice a místo toho se začaly ztrácet slepice ve čtvrti sousední, to znamená v Brixtonu.

Tam ovšem zatím ještě nikoho nenapadlo, aby zazpívali píseň na poctu Karla III., jemuž Češi pořád nemůžou přijít na jméno, protože je to pro ně Charles, stejně jako král Charles IV., největší Čech lucemburského původu. A tak se tam i tuto noc ztratí spousta slepic, které se nejspíše ztrácejí proto, že si je chce vzít královna do hrobu, snad aby tam nebyla sama, a já se ji nedivím.