Nebýt Adolfa Hitlera, nebylo by ani Miloše Zemana

Říká se tomu, tuším, kauzalita. Nebýt A. Hitlera, byla by naše krásná země jako protektorát eurofašistické multikulturní čtvrté Říše už dávno zaplavena muslimy, protože bez A. Hitlera by nebylo ani Ing. Miloše Zemana  

            Mrzlo, i když už byl březen, Labe pořád svíral led.

V krámě kdosi říkal, mladá paní Emanová to dobře slyšela, že tak ledový březen nepamatuje.

            „Před pěti lety sice sněžilo, ale taková zima určitě nebyla,“ řekl na to prodavač.

            „V patnáctým roce bylo patnáctýho března taky docela zima, kočičky ještě vůbec nekvetly, jenže tehdy to byo teprvá první válečný jaro, ne jak teď,“ poznamenal jakýsi starší pán, načež hovor v krámě docela utichl, nejspíše kvůli poznámce o prvním válečném jaru.

            Mladá paní Emanová si v krámě vzala příděly, dvě kila brambor a tři sta gramů margarinu, a šla domů. Nešlo se jí ovšem lehko, třebaže brambor byla jen dvě kila. Věděla, že tajemství, které v sobě nosí, už nemůže před svým mužem dlouho skrývat. Bude mu to muset říct. Snad to oba nějak všechno ve zdraví přežijí, celou tu válečnou patálii, i to, že je těhotná.

            „Řeknu mu to u večeře. Když jí, zdá se být docela rozumný,“ rozhodla se mladá paní Emanová cestou z krámu, že dnes večer všechno svému muži vyklopí.

            Teď už se stmívalo, mrazivý jarní protektorátní den jako mizel v nenávratnu, přicházela noc.

            Mladá paní Emanová chvatně připevňovala zatemnění na okno v kuchyni, Kolín se svým nádražím je příliš lákavé sousto pro válečné zločince v bombardérech, které přilétávají noc co noc ze Západu. Za chvíli vyjde muž z druhého pokoje, víc pokojů jejich byt už neměl, a bude se dožadovat večeře.

            Vždy když přijde z práce, z pošty, sotva ji pozdraví a hned se zavře do pokoje. Říká, že si musí odpočinout a tak přečíst knihy, ale kdoví, co tam dělá. Muži mají přece svá tajemství, se kterými se ženám, natož vlastním, nesvěřují. Z pokoje vyjde až o půl sedmé, když je večeře. Sedne si ke stolu, mlčky všechno do sebe naháže, a pak zase zaleze do pokoje.

            Když tam mladá paní Emanová pak přijde, jen leží a mlčí. Vždy usne dřív než ona. Spí, oddechuje, tu a tam se převalí. Tak to jde den, co den od chvíle, co se vzali. Až na jednu výjimku. Bylo to před skoro před třemi měsíci, po vánocích, a mladá paní Emanová sama nevěděla, co se to děje. Netrvalo to ovšem dlouho, jen pár minut, ale následky to mělo...

            Je za minutu půl sedmé a v pokoji se už ozývají mužovy kroky. Za chvíli pan Eman otevře dveře a zeptá se, co je k večeři.

            „Co je k večeři?“ ptá se pan Eman, vcházeje do kuchyně a sedaje za stůl.

            „Brambory maštěný margarinem,“ odpoví mladá paní Emanová a položí před muže talíř s jídlem.

            „Aspoň, že maštěný, když už ne s bůčkem,“ ušklíbne se pan Eman a pustí se do jídla, jíst se musí, marná sláva, ať si je doba, jak chce zlá.

            Paní Emanová sleduje manžela, jak jí. Brambory v něm mizí jeden na druhý. Pan Eman zachytí pohled ženy a přestane jíst.

            „Co se tak díváš?

            Nevidíš, že jím?

Nemůžeš mě nechat na pokoji aspoň při tom blbým jídle, když jsem celej den v práci?“ oboří se na ni.

„Musím ti něco říct,“ špitne paní Emanová.

„Co zas?“ procedí mezi zuby pan Eman.

„Já..., čekám dítě,“ zašeptá mladá paní Emanová.

Pan Eman položí lžíci a řekne: „To teda jako vážně?“

„Vážně,“ přikývne mladá paní Emanová a div se nerozpláče.

„No, to je teda nadělení, to´s mi už nic lepšího opravdu říct nemohla,“ ušklíbne se pan Eman a celý se otřese odporem při vzpomínce na tu noc, kdy ho to, kdoví proč, popadlo a on se tomu nedokázal vzepřít.

Je mu z té vzpomínky tak špatně, že musí vstát od stolu a začít přecházet po kuchyni sem a tam.

„Co budeme dělat?“ zaštká paní Emanová.

„Teď už s tím nic nenaděláme,“ zastaví se pan Eman a rozhodí rukama, načež začne zase přecházet sem a tam, „výhra v loterii to teda není, ale pořád všechno lepší než otročit v montovnách v rajchu.

Tam mě, na ty jejich otrocký práce nikdo nedostane, to ti garantuju!“

Pan Eman praští do stolu tak, až talíř nadskočí.

„Jez, nebo to budeš mít studený,“ napomene muže mladá paní Emanová.

Muž ji poslechne. Sedne za stůl a pustí do zbytku večeře. Jídlo ho nejspíše uklidní.

„Vlastně je to tak lepší,“ řekne a dokonce se usměje, „znáš přece naše lidi. Tak nás aspoň nebudou moct udat, že jsme se vzali jen proto, abychom nemuseli do rajchu na nucený práce.

Každej holt nemá takový štěstí, jako tendlenten Peroutka. Ten se válí v Dachau, nebo kde a my tady musíme sdílet společný manželský lože, abychom se vyhnuli nasazení.“

„To je ten, co napsal, že Hitler je gentleman?“ zeptá se mladá paní Emanová.

„Jo, to jen ten inteligent, co tak morálně selhal, fujtabl!“ odplivne si pan Eman a pokračuje, „určitě je to tak lepší!

Teď už jsme tím děckem stoprocentně krytý. Když si představím, že bych měl v rajchu odklízet trosky po náletech jako tisíce našich vrstevníků..., vono všechno zlý, je přece jen pro něco dobrý.

Teď ti něco řeknu, ale ne abys to někde v krámě vyslepičila, abychom nepřišli do maléru. Tam, na východě, je to s Němci asi tuze špatný. Nikdo se ti samozřejmě nepřizná, že poslouchá Londýn, nebo, nedej bože, Moskvu. Ale já si toho dobře všímám u nás na poště, toho, jak se naši lidi tvářej.

A naši lidi se tvářej, jako by s Němci tam na východě moc špatný, jako kdyby tam už bylo rozhodnutý. Naši lidi se už tak dokážou tvářit, že si domyslíš, když jsi taky našinec, kolik je jedna a jedna.

Podle mýho, a já má na tyto věci odhad, to už nebude trvat dýl než do příštího jara. Už jenom rok a můžem se v klidu rozvíst, jít zase konečně vod sebe. To máš maximálně už jen čtyři sta dní a čtyřista nocí, to už máš míň jak v pohádkách tisíce a jedný noci. To už nějak vydržíme a až to skončí, tak se při nejbližší možný příležitosti rozvedeme.

To už nám pak bude jedno, co o nás lidi budou vykládat, hlavně, že jsme to my přežili ve zdraví.

Ale to říkám, nikde ani muk o tom, že je to s Němci na východě tuze špatný.“

Pan Eman umlkne a mladá paní Emanová toho využije a zeptá se: „Ale co já pak sama s dítětem?“

„To už nějak zvládneš,“ mávne pan Eman horní končetinou, ve které drží lžíci, „znova se vdáš, on se jistě někdo najde.

A když ne, no tak zůstaneš s děckem sama.

A možná ještě dobře, že zůstaneš s děckem sama. Aspoň z děcka vyroste samolibej a sebestřednej psychopat, když bude vyrůstat v neúplný rodině jenom s matkou bez mužskýho vzoru. Takový psychopati to vždycky dotáhnou nejdál, vezmi si Hitlera, nebo tohodle Stalina.

Nebo chceš říct, že to nejsou psychopati?“

„Já nevím,“ odpověděla paní Emanová.

„Tak já ti říkám, že to jsou náramný psychopati,“ uzavře debatu pan Eman a vstane od stolu.

„Chutnalo ti?“ zeptá se starostlivě mladá paní Emanová.

„Brambory byly trochu rozvařený. A taky toho kmínu tam mohlo být víc,“ odpoví pan Eman a zaleze zase do pokoje.

Mladá paní Emanová umyje nádobí, šťastná, že to muž vzal takto sportovně, vždyť mohlo být i mnohem hůř.

Když je nádobí umyté, sedne si za stůl a začne si představovat budoucnost, jaké to bude, až se dítě narodí, až ho bude kojit, až se bude batolit všude po kuchyni.

Co jiného jí taky zbývá?

Do pokoje za mužem nemůže dřív než v osm, a televize ani internet tehdy ještě nebyl, nemluvě o tom, že protektorátní veřejnoprávní rádio se poslouchat nedalo a Londýn už vůbec ne.