Ne, to nebude určitě bezpohlavní, to bude všepohlavní!

Konečně! To to trvalo! Ten nesnesitelný apartheid! Ta segregace. Její upomínkou je třeba Institut Václava Klause, ve kterém byla trvale segregována elita našeho marodérského národa

Těžká olověná mračna kupila se nad Prahou.

Prudké poryvy větru rozčesávaly Jaklovi jeho bujnou hřívu. Neshrben kráčel tento statečný muž vstříc blížící se bouři, jejíž první blesky již vyjížděly z mraků jako neomylná, všechno zlo trestající Boží pěst.

Do Jakla však neuhodil blesk, nýbrž slunečník, se kterým si hrál větrný vír jako s dětským lízátkem a odnášel ho kdoví kam..

Když se Jakl probral z bezvědomí, seznal, že je mořskou pannou se vším všudy, co k tomu patří, tedy i neporušenou panenskou blanou, na kterou byl náležitě pyšný, protože to bylo jeho největší bohatství. Ani jeho myšlenky, a že jich nebylo málo a že jedna nebyla lepší než druhá, neměly takovou cenu, jako tato blána.

„To je ale divný pán!“ řeklo nějaké dítě, které nesl nějaký rodič, jda právě kolem, na své hlavě.

„To není pán, ale mořská panna,“ poučil dítě rodič a dodal, „ale co dělá tady na suchu?“

Jakl se opravdu mrskal na ulici jako kapr v blátě a nebylo to tím, že by měl v sobě dvacet piv, ale tím, že s ocasem se po ulicích chodí opravdu špatně.

„Pojďte, odneseme ji do Vltavy,“ nabídl se k pomoci nějaký další kolemjdoucí a s neskrývanou účastí poznamenal, „asi ji tady, chudinku, zapomněli nějací novodobí svazáci při tom jejich duhovém pochodu.

Že se nestydí!“

„Asi ano,“ přikývl rodič, sundal si dítě z hlavy a řekl, „já ji chytím tuhle za cecky, vy za ocas, ale pozor, asi klouže, a doneseme ji do Vltavy. Tam jí bude dobře, je tam plno estrogenů, to je pro tyhle všepohlavní potvory hotový balzám.“

„Já nejsem všepohlavní! Já jsem vodní panna!“ ohradil se Jakl.

„No panenskou blánu máte pěknou, to je fakt. Za takovou by se nemusel stydět ani starý Klaus,“ přikývl jeden z nosičů.

„Ne, já mám hezčí! A taky pružnější!“ ohradil se Jakl a uraženě zamával svoji ploutví.

„No já ho viděl jen jednou, u nás na pouti. Vstupný bylo pět korun a když člověk zaplatil dalších pět, mohl si na tu Klausovu panenskou blánu šáhnout. No moc, pružná nebyla, to je fakt, na omak připomínala smirkový papír,“ poznamenal druhý z nosičů.

„Ale já žádný smirkový papír nemám, schválně si šáhnete!“ holedbal se Jakl.

„No, jo máte tu svoji blánu jako prdelku,“ konstatovali shodně oba nosiči a protože byli už u Vltavy, hodili do ní Jakla.

Nechápu, jak to v tom Institutu Václava Klause dělají, že se tam mají tolik mořských panen.

Ale když má někdo panenskou blánu, může ji použít jako šnorchl. Mořské panny dýchají právě tak, a Jakl není, a nemůže být výjimka. I on tak dýchá, když podplouvá Karlův most, nebo jen tak skotačí ve vltavských vodách s Klausem, to na sebe stříkají na sebe vodu, všelijak mrskají ocasy o hladinu, nebo jen tak po proudu splývají, druh vedle druha někdy až do Kralup.