Ne pokaždé je na místě tančit tak, jak Ukrajina píská

Přes všechen obdiv, který si ukrajinský národ za své marné úsilí nepodvolit se putinovskému Rusku zaslouží, není vždy na místě automaticky souhlasit se vším, co někteří ukrajinští představitelé po ostatních zemích vyžadují

            Přiznávám, byla to zvláštní sešlost, ve které jsem ocitl dnes nad ránem a to nemluvím jen o tom, že mezi námi nebyla žádná žena. To se přece stávalo třeba stávalo dřív i námořníkům, např. je vědecky dokázáno, že mezi Kolumbovými námořníky při všech jeho plavbách se nenacházela žádná žena a přece dokázal Kolumbus objevit Ameriku (ovšem až po Eriku Rudovousém).

            Onu zvláštní sešlost, o níž mluvím, tvořili kromě mě dr. Tiso, generál Vlasov, banderovec Bandera a nějaký, zřejmě bezejmenný učitel.

            Seděli jsme v jakési zahradní čajovně u magoráku, zatímco kolem nás tančili lidé, protože na pódiu, před kterým byl taneční parket, hráli nějací Židé z Oděsy, klezmer, ale budiž, člověk nemůže chtít všechno.

            „Ne vždy je na místě tančit, jak Ukrajina píská,“ řekl bezejmenný učitel a ukázal na Židy, významně dodávaje, „jinak se bude zítra tančit všude.“

            Na to reagoval dr. Tiso.

            „Měli by je všechny popravit. Jako mě. Oběsili mě, představte si to. A to jsem byl první slovenský prezident!“ poznamenal dr. Tiso, kterému zpod kolárku vyčuhovala strangulační rýha.

            „No, mě taky oběsili. Bojoval jsem celou válku s Němci proti CCCP, jako tuhle dr. Tiso. Koukejte, tady to je,“ ukázal generál Vlasov svoji strangulační rýhu, dodávaje, „nelžu vám! Jeden učitel o tom napsal článek!“

            Po slovech generál se oči všech tak nějak samy stočily na banderovce Banderu.

            „Nechcete nám něco říct?“ vyzval jsem jej.

            „No tak dobrá! Přiznávám se! Mě neoběsili, ale otrávili kyanidem, nastříkali mi ho do obličeje,“ vztekle štěkl banderovec Bandera.

            „A to se odvažujete sedět mezi slušnými lidmi, když vás neoběsili? Taková drzost! To ať už tady místo vás raději sedí ruští sportovci!“ vykřikl jsem rozhorleně a nečekaje na nic, chytil jsem banderovce Banderu za ten jeho límec a vyhodil ho od našeho stolu, přičemž jsem si převrhl svůj magorák.

            Bezejmenný učitel však s mým činem nesouhlasil.

            „Ano, je správné, že jste ho vyhodil, ale mně osobně to přijde trochu málo. Měl jste ještě odpálit pár raket na Ukrajinu, aby Zelenskyj věděl, že nebudeme tančit, jak on píská. Za mě by bylo takové rozhodnutí docela správné, už kvůli ruským sportovcům,“ vyjádřil své mínění pan učitel.

            A jako by to přivolal, začaly všude kolem, mezi tančící lidi, dopadat rakety, jako Boží trest za to, že jsem dostatečně nepotrestal Banderu za to, že ho neoběsili jako dr. Tisa a generála Vlasova.

            Ostatně výbuch jedné rakety, která dopadla hned vedle našeho stolu, roztrhl bezejmennému učiteli jeho nátělník tak, že mu byly vidět skoro všechny chlupy, kterými byla porostlá jeho hruď. Nebyl to zrovna dvakrát vábný pohled, nemluvě o tom, že dr. Tisovi a generálu Vlasovovi spadla při výbuchu pěna na magoráku, který měli před sebou v plastových desetilitrových kýblech, a jejich posmrtné životy v tu chvíli ztratily veškerý smysl...