Návrat velkých šelem do české krajiny? Jenom chiméra ekoteroristů

Vzpomínáte na loňské řádění valašského medvěda? A teď si představte, že by v každém okrese bylo takových medvědů pět, nebo i deset. To opravdu chcete?

            Několik desítek kilometrů dlouhá magistrála, která protíná náš kraj a dělí jej nekompromisně na dvě, přibližně stejně velké části, je hotový poklad.

            V zimě na ni každý den, za příznivých sněhových podmínek, vyrážejí ze záchytných parkovišť tisíce náruživých běžkařů, aby si v bílé stopě vychutnaly všechnu krásu naší krajiny a intenzivním pohybem v zimní přírodě prospěly svému zdraví, jak psychickému, tak fyzickému.

            Dlouhé roky, přinejmenším od listopadového převratu, byla magistrála naprosto bezpečná. Běžkařům nic zásadního nehrozilo, nebo snad leda jedině špatná máza. Ale i tomu se nám v posledních letech dařilo úspěšně bránit tím, že jsme na magistrále vybudovali řetězec servisních stánků, kde si zoufalí běžkaři mohou pod dohledem zkušených servismanů přemazat a dál tak pokračovat ve své cestě, aniž by jim cokoliv, ať už podkluzování, či nalepený sníh, kazilo radost.

            Letošní zimu byli jsme ovšem i my, kteří o magistrálu staráme, nemile, což je ještě slabé slovo, dotčeni návratem velkých šelem do naší přírody.

            Nebylo od nového roku jediné dne, aby někdo na naší magistrále nehlásil nález roztrhaného lidského těla, a byly případy, kdy se jednalo i o celé rodiny, hlavně o víkendech v čase oběda. Dělali jsme, co jsme mohli, dokonce jsme i běžkaře na našem facebookovém profilu varovali, aby se do stopy nevydávali bez spolehlivé, nejlépe automatické zbraně.

            Mnoho běžkařů však našeho varování nedbalo, dál si užívalo upravených tras, aniž by bylo řádně ozbrojeno, a někteří z nich na to, říkám, bohužel, i doplatili. Mrzelo nás to, to se ví. Bylo nám trapně z toho, že naší magistrále dochází k něčemu takovému, dokonce jsme začali uvažovat, že vydáme zákaz pohybu neozbrojených osob po magistrále, i když tím hodně lidí odradíme.

            Ale co nám zbývalo?

            Konečně dnes v noci došlo k události, která nás definitivně utvrdila, že tento zákaz je nezbytný, chceme-li zabránit všem těm, vlastně už každodenním tragédiím.

            Dovolte mi tedy, abych vám vyprávěl o tom, co se dnes stalo.

            Včera, jako každý den, vyrazily ze záchytných parkovišť do bílé stopy tisíce lidí. Už od rána se lidé nechali zahlcovat všemi těmi zážitky, které mohou zažít jen naší magistrále.

            „Pořád nic?“ ptal jsem se napřed každou hodinu, pak každou půlhodinu, a nakonec každých deset minut, když pořád nikdo nehlásil, že objevil na magistrále roztrhané lidské tělo, nebo aspoň krvavé stopy.

            „Pořád nic,“ odpovídali kolegové a všichni jsme se tomu divili, jak je to možné.

            Tak uběhl celý den, lidé se vraceli z magistrály zdraví a živí, nasedli do aut a zase odjeli domů, aniž by jim byl zkřiven vlásek na hlavě.

            „To nechápu.

Každý den něco, a dnes nic.

Vůbec nic,“ kroutil jsem hlavou, když už se setmělo a, stejně jako všichni, začal pomalu věřit tomu, že tomu tak už bude napořád.

Byla to ale samozřejmě jen falešná naděje (a falešné naděje jsou vůbec nejhorší), jak se záhy ukázalo, ale nerad bych předbíhal.

Když se setmí a magistrála osiří, nastává čas na její úpravu. K tomu slouží dvě výkonné rolby, které se pravidelně střídají, jedna je podle rozpisu záložní, druhá má pak službu. Ta se vždy nastartuje, rozsvítí ostrá dálková světla a vyrazí na ztichlou a potemnělou magistrálu, aby se lidé zítra mohli vrátit do krásně vyžehlené stopy.

Tak tomu bylo i včera večer.

Na magistrálu měl vyjet Luboš, zkušený člověk, který jezdí na rolbě už dobře dvacet let, já jsem byl připravený, kdyby se něco stalo, okamžitě naskočit na záložní rolbu a vyrazit na magistrálu taky.

Normálně trvá úprava magistrály, vzhledem k její délce, nejméně šest hodin, takže rolba se nikdy nevrací dřív než po půlnoci. Luboš vyjel krátce po sedmé, mysleli jsme si tedy, že dříve než v jednu hodinu příštího dne jej nespatříme.

Jaké bylo ale naše překvapení, když nebylo ještě ani jedenáct a v dálce se ozval hukot nápadně připomínající hukot rolby.

„Tiše, chlapi!“ zvolal jsem, abych přerušil vyprávění jednoho zasloužilého člena horské služby, jak to vypadlo, když byl na celé oblasti ještě jen jeden jediný sněžný skútr a neexistovalo ani GPS, „poslouchejte! To není vítr, to je rolba!“

„Opravdu, je to rolba!“ přikyvovali všichni, když se hukot blížil a když bylo nad úplněk jasné, že je to opravdu rolba.

„Proč se vrací tak brzy?

Něco se muselo stát!

Rychle ven!“ vykřikl jsem a rychle na sebe hodil prošívanou bundu.

A stejně tak i všichni ostatní, abychom jako jeden muž vyběhli ven. Rolba už přijížděla, ale jela tak nějak klikatě, jako kdyby ji řídil opilý člověk, div nás nepřejela, museli jsme uskočit bokem.

„Jestli se Luboš zase ožral...!“ řekl jsem nakvašeně, ale to už rolba konečně stála.

Chvíli se nic nedělo, ale pak se přece jen otevřely dveře a z rolby se vypotácel Luboš.

„Kolikrát jsem ti říkal, že nemáš chlastat, když sedíš v rolbě!

Chceš ji rozmlátit, nebo co?“ rozkřiknul jsem se na nebohého Luboše, ale pak jsem sám od sebe zcela zmlkl.

Luboš byl celý zelený, koutky úst mu cukaly, vypadal, jako by zestárl aspoň o dvacet let a byl už tři roky v důchodu.

„Proboha, co se stalo?“ řekl jsem o poznání mírněji.

„Je tam. Na rolbě. Měl jsem co dělat, abych ji sám naložil. Je těžká jak kurva,“ ukázal Luboš třesoucí se rukou na rolbu.

Nahrnuli jsme se k rolbě a to, co jsme uviděli, nám docela vyrazilo dech. Šavlozubá tygřice, která tam ležela s rozstřílenou lebkou, měla dobré dva metráky, ne-li víc.

Podívali jsme se na Luboše.

Ten si sedl na pás rolby a začal vykládat: „Upravoval jsem stopu jako vždy. Mohlo být devět, když se mi chtělo chcát. Zastavil jsem tedy a šel se vychcat, rolbu jsem nechal nastartovanou a rozsvícenou. Chčím a v tom mě napadne, abych se otočil. Otočím se teda a moč mi div ve vzduchu neztuhne.

Dvacet metrů ode mne stojí šavlozubý tygr a pranic mu nevadí rolba, světla ho vůbec neoslňují, stojí tam a chystá se ke skoku. Kdybych si s sebou ven nevzal Bren2, tak už tady s váma, chlapi, nemluvím. Nebo kdybych měl o sekundu pomalejší reakci. Vypálil jsem do něho celý zásobník a až pak si schoval ptáka.

To mi zachránilo život. Až když už bylo po něm, zjistil jsem, že je to tygřice. Je březí, má v sobě mláďata, proto asi trhala lidi.“

Luboš si přejel rukou tvář, pak sáhl do kapsy, vytáhl placatku a pořádně si lokl, potřeboval to jako sůl.

„Ano, nejspíše proto tak nenáviděla lidi, protože je březí. Za běžných okolností dává šavlozubý tygr přednost normální zvěři, losům zubrům, praturům, divokým koním, nepohrdne ovšem ani jeleny, respektive jejich zdechlinami,“ přikývl jsem a zeptal se Luboše, „co budeš dělat s kůží?“

„Nevím, hlava je rozstřílená a doma se s ní stejně ukázat nemůžu, stará je alergická na kočkovité šelmy, nemůže je ani vystát, a šavlozubé už vůbec ne,“ pokrčil rameny Luboš.

„Já bych si ji vzal, ke krbu, za flašku fernetu,“ řekl jsem a dodal, „takže se nám sem kromě jeskynních lvů a jeskynních medvědů, vrátili evidetně i šavlozubí tygři. Nedá se nic dělat, ode dneška můžeme pouštět na magistrálu jen důkladně ozbrojené lidi. Ti ostatní budou mít na magistrálu zákaz vstupu, i kdyby nám to mělo snížit vytíženost magistrály o polovinu.

Bezpečí lidí je na prvním místě, nemůžeme je vydat zcela všanc predátorům.“

Všichni souhlasili, jen Luboš, opět si loknuv, podotkl: „Ale co budeme dělat, až EU zakáže držení dlouhých automatických zbraní? Na ty bestie nic jiného neplatí!“

Nikdo nevěděl....