Naše země stagnuje a chudne. Andrej Babiš dnes nastavil vládě pravdivé zrcadlo

Není to tak dávno, co se v naší zemi rekordně zvyšovaly důchody a co jsme byli šestou nejbezpečnější zemí v Evropě. Není to tak dávno a přitom jako by už to ani pravda nebyla...

            Babiš rozpřáhl ruce, jako by chtěl obejmout všechny plačící, přitisknout je k sobě, utišit jejich pláč, nasytit je jedním jediným chlebem ze své pekárny, říct jim: „Nebojte se ničeho, mám vás rád!“

            Ale žádní plačící poblíž nebyli, jen ptáci, dosud spokojeně přilétající k ptačím krmítkům, se rozletěli na všechny strany.

            „Stagnuji a chudnu. Všechno na mě visí a mé nehty na nohách už jsou docela okoralé. Když roztáhnu své ruce, vypadám jako strašák do zelí uprostřed nekonečných polí,“ pomyslel si Babiš.

            My všichni stagnujeme a chudneme. Byla nám vnucena bída a my jsme se stali její obětí. A bída nám i zatemnila mysl, naděje, že bude líp, je jen o něco méně bezútěšná než náš pláč nad tím, že už nikdy líp nebude.

           A pole, jež nás obklopují, zdají se být ještě víc pustá a nekonečná, jediný, kdo nám v té nekonečnosti dává pocítit svou blízkost a zmírňuje naši beznaděj, je strašák do zelí…