Naše nejtemnější hodina. Proč dnes musíme zvolit zlo?

Je-li naše dnešní volba volbou menšího zla, tak se automaticky nabízí otázka, proč vlastně není, a nemůže být, naše volba volbou nikoliv menšího zla, ale většího dobra?

 Z vyprávění Slavné Nemesis  

           Mám ráda, k smrti ráda, všechny ty blouznivce, kteří vysedávají v druhořadých kavárnách zapadlých hnízd a, s pohledem horečnaté upřeným kamsi do dálky, mumlají si cosi pro sebe, navždy uvězněni ve své bublině, jež se jim, přes své nekonečné rozměry, stala doživotním vězením, z něhož je nedostane na svobodu žádná, byť sebevelkorysejší, prezidentská milost.

            Jakkoliv jsou v mnoha ohledech toporní, jakkoliv nejspíše nikdy nepoznali normální život a obyčejní lidé jsou pro ně jen jakési rozmazané skvrny kdesi na samotné periferii jejich vnímání, skvrny nehodné žádné pozornosti, přece je právě toto jejich blouznění tím, co mne k nim neodolatelně vábí, co mne nutí přisedávat k jejich stolu a s největší rozkoší hltat jejich mumlání.

            Hle!

            Zde jeden zrovna sedí!

Venkovský inteligent, který uprostřed tupého stáda svých racionálně uvažujících a strachem se třesoucích spoluobčanů, vypadá jako diamant, jako skvost, kterým se ráda ozdobí každá bohyně jdoucí na ples, kde k tanci vyhrává to nejpropastnější ticho, jímž je napěchována Věčnost, moje domovina.

Bez ptaní přisedám k němu na hladinu nápoje, který má před sebou v hrnku s obrázkem Mengeleho (miluji hrnky s obrázkem Mengeleho!), a mile se na něj usměji.

Blouznící nebožák můj úsměv opětuje a dál pokračuje ve svém drmolení: „Dnes přichází naše nejtemnější hodina. Bez odporu a poslušné budeme volit čiré zlo v beznadějné víře, že nás právě toto zlo zachrání před zlem, kterým nás toto zlo straší.

Proč a kým jsme stavěni před tuto strašlivou volbu, jež vlastně volbou ani není, protože ani nejsme schopni volit nic než toto zlo?

Tomu člověku, jehož dnes zvolíme, přece na nás nikterak nezáleží, jsme pro něj jen bezcenným materiálem, z něhož tesá si vlastní sochu v nadživotní velikosti, sochu, která s neskonalým úsměškem vzhlíží na všechno a na všechny.

Copak nás může takový člověk vést v těžkých časech, člověk, který na první místo staví sebe, a který by beze všeho obětoval národ za sebe, místo toho, aby se on obětoval za národ?

A my přesto na něj hledíme jako na Spasitele, který nás má zachránit, který má od naší země odrazit všechna nebezpečenství!

Jistě ovládá umění umrtvit každou diskuzi, vyhrát každý názorový střet tak, že žádný názorový střet ani nepřipustí, ovládá skvěle ono umění, jež je vlastní všem internetovým trollům.

Ale stačí to k tomu, aby náš národ přežil, aby nebyl tímto člověk doveden na okraj propasti stejně jako krysy, jež jdou omámeně za melodií píšťaly krysařovy?

Ale jak nezbloudit, jak nesejít z cesty, když právě udeřila naše nejtemnější hodina?

Tma rozprostřela se kolem nás, tupá tma bezvědomí, které sami ve své hlouposti považujeme za vlastní jasnozřivost!

Kam se podělo světlo, které by nám ukazovalo všechno naše dobro, které by jej ukazovalo nám všem a všestranně?

Kdo schoval toto světlo pod kbelec, kdo nám vnutil zlo, jež nyní musíme zvolit?

Vždyť bylo by přece nanejvýš přirozené, kdyby naše dnešní volba byla volbou dobra, kdybychom se dnes neměli rozhodnout pro zlo, ale pro dobro, jež ba samo z nás vyplývalo, dobro, které by nás pozvedlo, které by z nás udělalo bytosti, jejichž vzájemná láska je láskou takořka boží!

Ale taková volba je nám upřena. Nemůžeme se rozhodnout pro dobro. Musíme volit zlo egoismu, který nečiní člověka bohem, ale sráží ho do té nejtemnější propasti, který jeho duši naplňuje tou nejsmrdutější močůvkou!

Nebo je to snad proto, že musíme vypít pohár této močůvky do dna, abychom v těchto temnotách, jež nás nyní obklopily, konečně zahlédli paprsek světla, který opět prosvětlí naši duši a postaví nás na roveň andělů?

Musíme oprat svá roucha a své duše v této močůvce, abychom byli očištěni od vší špíny, abychom přestali být hovady a teprve až v tuto chvíli stali se obrazy božími, vstoupili tam, kde se každý podlý a nízký člověk musí nutně cítit jako v tom nejstrašlivějším pekle?“

S rozkoší hltám blouznivcova slova a, líbajíc vášnivě jeho tvář, šeptám mu: „Věz, můj milý, že všechno zlé je pro něco dobré. Cesta ke světlu vede skrze temnotu. Věř, že ten, kdo bude dnes zvolen, je už stravován sám sebou, že i on je jen nástrojem toho, co jest absolutní vůlí.

Močůvka, kterou je naplněna jeho duše, je ve své odpornosti ten nejušlechtilejší nápoj, je to skutečná krev Kristova. Ten člověk bude dnes přibit na kříž sebe sama, a ono šílenství, které už mu rozhlodává mozek, je plamenem vzkříšení, v němž musí být spáleno vše odumřelé, aby lidská duše byla zbavena pout, které ji drží v tomto pozemském hnojišti.

Každé zlo stráví nakonec sebe samo, protože je zlem.

Tak bude sám sebou stráven i tento člověk. Bude stráven sám sebou před zraky všech a věř mi, že v poslední hodině svého šílenství pronese v hovorech z Lán tolik vtipných bonmotů, kolik nepronesl za celý svůj život a jeho úsměv stane se úsměvem neviňátka, jež bude milovat nezištně všechny své bližní tak, jako kdysi zištně milovalo sebe samo.

Jistě, bylo by pěkné sledovat jeho výraz, kdyby nebyl zvolen.

Ale ještě pěknější bude sledovat, jak stravuje sám sebe.

Bylo by přece škoda o to přijít!

Věz, že poslední doušek této odporné močůvky promění se v to nejlahodnější víno, či chceš-li čaj.

Ať visím kozama, přírodními čtyřkami, dolů, ať nejsem Slavná Nemesis, jestli tomu tak nebude!“

„Bude tomu tak!

Čím větší tma, tím větší světlo, které se z ní zrodí!

Čím větší hnus, tím vznešenější duch, který se z něj povstane jako jeho protiváha.

Proto dnes volíme zlo, abychom prozřeli, abychom skrze šílenství toho, koho si dnes zvolíme, byli spáleni v ohni vzkříšení!“ blouzní můj rozkošný blouznivec, boře žíznivě rty do hladiny nápoje, na jehož hladině rozprostřela jsem se chlípně jako neposkvrněná panna na svatebním loži.

...

Dlouho pak ještě seděl blouznivec v kavárně, než se zvedl a zamířil, už v mihotavém světle pouličních lamp, do volební místnosti.

Všichni ve volební komisi se pak shodli, že nikoho s tak nepřítomným pohledem a přitom šťastným úsměvem v ten, a ani v druhý, den volit prezidenta neviděli.