Národ nerozděluje J. Nohavica, ale užiteční blbci

Ovčáček recitující Okudžavu, komunisté zpívající na svých schůzích Mávátka, společný megakoncert J. Nohavici a M. Davida v ou tú aréně 12. prosince, kýč povýšený na umění, a umění ponížené na kýč. Dylan se plete, časy se nemění

            Dobře si vzpomínám, a nijak neupravované fotografie či videa z té doby mi dávají za pravdu, že chlapci z družiny „Felix Dzeržinskij“ Mladých strážců svobody slova, měli před letošním lampionovým průvodem pod očima velké, nad pomyšlení těžké kruhy, které jinak jejich, pořád ještě dětské tváře, činily předčasně dospělými.

            Důvod toho byl ovšem nasnadě. Všichni věděli, že chlapci z „Felixe Dzeržinského“ usilovně dnem i nocí pracují na lampionech, kterými chtěli se blýsknout, ve své chlapecké ctižádosti, v předvečer oslavy námi všemi milované a uctívané VŘSR, kterou zahajoval se námi neméně milovaný a uctívaný „Měsíc věčného přátelství“:

            Chlapci z „Felixe Dzeržinského“ už byli takoví, jak jsme je všichni znali, že by nepřenesli přes svá, pro správnou věc tak zanícená mladá srdce, kdyby nejen nebyli nejlepšími mladými strážci svobody slova v našem městě, ale také i kdyby jejich lampióny nebyly těmi nejzářivějšími z onoho světélkujícího moře, které se přízračně vznáší nad lidskými hlavami vždy v onen podivuhodný večer.

            Proto pracovali dnem i nocí na lampiónech, aniž by však zanedbávali své povinnosti jak mladých strážců svobody slova (nebylo dne, aby neodhalili v řadách obyvatelstva nějakého tajného rusofoba a neupozornili na něj příslušné orgány) a tak i školním povinnostem, protože to byli opravdu příkladní chlapci.

            Přípravy na lampionový průvod začaly ovšem již mnoho měsíců předtím, než jsme mohli spatřit tyto vskutku nádherné lampióny na vlastní oči.

            „Když slyším slova pražská kavárna, tak sahám po revolveru!“ zahájil toho dne družinovou schůzi zvoláním družinového hesla Čermák a pokračoval, „hoši, doneslo se mi, že Zemanovci (členové konkurenční družiny „Miloš Zeman“ Mladých strážců svobody slova) nás chtějí letos na lampionovém průvodu trumfnout.

            Prý chystají něco ohromného, protože na to mají slíbené miliardové investice od Číňanů.

            Prozradili mi to rodiče Jirky Ovčáčka, jsou to moc hodní lidé.“

            „I Zemanovci jsou moc hodní kluci. Nic proti nim nemám. Nikdo nemůže o nich říct, že neznají nazpaměť všechny písně Vysockého, Okudžavy i Jarka Nohavici.

            Ale to, aby měli nádhernější lampióny než my, to prostě nesmíme dovolit!

            Tomu musíme prostě zabránit!“ zvolal Nožička.

            Všichni chlapci souhlasně přikývli, načež si vzal slovo Petřík: „Naše lampióny budou nejlepší, když jimi dáme jasně najevo, že největším ohrožením světového míru, není Rusko, ale USA!

            Všichni s tím máme přece velký problém!“

            „Taky musejí být, ty naše lampióny, velké jako Moskva!“ dodal nadšeně Standa Novák a oči mu přitom svítily div ne jako ty lampióny.

            „Já jsem pro!“ zvedl ruku Presler, obrátil do sebe panáka vodky a dodal, „ale musíme si lampióny elektrifikovat, aby nám je pražská kavárna neproměnila na popel, jako minule, když nám do nich stříkala americký benzín z amerických stříkaček.“

            „Když slyším slova pražská kavárna, sahám po revolveru!“ vykřikl Čermák a vytáhl opravdický revolver.

            „Nemám nic proti pražské kavárně, ale až budu větší, tak budu každý večer hrát v kavárně ruskou ruletu!“ zvolal Nožička.

            „Já, až budu velký, tak zruším NATO!“ zvolal Petřík.

            „Já už velký jsem!

            Velký jako Moskva!“ zvolal Standa Novák.

            „Není kavárník, není problém!“ dodal Presler a obrátil do sebe panáka vodky, která ho příjemně hřála.

            Od toho dne chlapci z „Felixe Dzeržinského“ usilovně pracovali na svých lampionech, které měli vyjadřovat, že největší hrozbou pro světový mír je NATO, respektive západní demokracie.

            Ale ani Zemanovci nezaháleli, podporováni ve svém úsilí čínskými miliardami, chtějíce, jak se začalo proslýchat, své lampióny taky elektrifikovat, letošní lampionový průvod sliboval opravdu velkolepou podívanou.

            Nezahálela ovšem ani pražská kavárna, kterou se v našem městě, bohužel, přes veškerou snahu nepodařilo ani pomocí novičoku zcela zlikvidovat. Pořád se u nás našli popletení jedinci, kteří byli ve jménu Havla schopni nejen uštvat Jarku Nohavicu, ale taky i vymlátit okna každému, kdo se nedíval na svět jejich, jedině správným pohledem.

            Když už nemohla pražská kavárna škodit stříkačkami s americkým benzínem, neštítila se vyfasovat na americkém velvyslanectví malé plamenomety, které se vešly akorát tak do kapsy, a kterými mohl řádně k tomu vycvičený člověk podpálit až třicet lampiónů.

            Konečně nadešel slavnostní večer, kterého se chlapci z „Felixe Dzeržinského“ nemohli dočkat, den, kdy mělo být zhodnoceno jejich několika měsíční makání na lampionech. Když s nimi vyšli do průvodu, nikdo nepochyboval o tom, že i letos to jsou ty nejhezčí lampióny.

            „Největším ohrožením světového míru je NATO, respektive západní demokracie!“ přikyvoval každý, kdo tyto lampióny spatřil, ale to už se chystala ke svému zákeřnému útoku i pražská kavárna.

            Právě dohrála ruská hymna, všichni ještě stáli v nadšeném pozoru, když se k chlapcům naklonila jakási žena (ve skutečnosti ovšem agentka pražské kavárny) a řekla jim: „Moje osmdesátiletá matka si odplivla, když dnes uslyšela v rádiu Jarka Nohavicu.“

            „To se přece nesmí!

Musíme ji za to odsoudit!“ vykřikl Čermák.

„Pojďte, já vás k ní dovedu,“ nabídla se žena.

„Nemám nic proti tomu, kdo neposlouchá Jarka Nohavicu, ale někdo takový přece ohrožuje svobodu slova. Doveďte nás k ní!“ vykřikl Nožička a bojovně zamával lampiónem.

„Je to jen tady kousek.

Ráda bych se matky zřekla, je to vlastně moje povinnost.

Taková hanba, odplivnout si, když hrají Jarka Nohavicu!

Pojďme přes park, je to kratší,“ brebentila žena a táhla nebohé chlapce do tmavého a opuštěného parku.

Chlapci za ní běželi, ale v tom se najednou žena zastavila a hystericky zařvala: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“

A když to zařvala, vytáhla z kapsy americký plamenomet a obrovský plamen jen těsně minul nádherný Petříkův lampion.

Ale chlapci z „Felixe Dzeržinského“ nepodlehli panice. Zaujali kruhovou obranu, jak se to učili při paramilitárním výcviku, a střelbou z revolverů udržovali ženu v bezpečné vzdálenosti od svých lampiónů.

Ale ta ženská z pražské kavárny byla jako Hydra. Sedmkrát ji trefili a ona ne a ne chcípnout. Nakonec chlapcům došly náboje a zdálo se, že jejich lampióny přece jen lehnou popelem.

„Nevzdáme se!

Slyšíš, pražská kavárno?

Nikdy se nevzdáme!“ zakřičel hrdinně Presler, když ženská s plamenometem zamířila na lampióny, a obrátil do sebe panáka vodky.

„Jen si křič, chlapečku!

Teď už ti nepomůže ani Puškin, hehe!“ zasmála se ženská, ale její obličej se najednou zkřivil do strašlivé grimasy, „co to je?

Odkud se to ozývá!?“

„To jsou naši!

Sláva!

Jsme zachráněni!“ vykřikli chlapci, protože parkem se najednou začala rozléhat píseň Vladimira Vysockého.

„Vysockij!

Do prdele!“ vykřikla žena, zahodila plamenomet a dala se na útěk.

Ale daleko neutekla, protože ze tmy se s hromovým urá vynořili vojáci v uniformách bez označení, ženu dostihli, a zneškodnili.

„To je přece soudruh Koněv!“ zvolali chlapci, když se v druhém sledu za vojáky, vynořil ze tmy maršál Koněv, „kde se tady, soudruhu Koněve, berete?“

„Dobrý přítel nikdy nenechá své přátele v nouzi,“ odpověděl soudruh Koněv a ukázal na garmošku, která se mu nedočkavě houpala na ramenou, „zahrajeme si něco od Nohavici?

Když zpíváš něčí píseň, tak nejsi jeho nepřítel.“

„Ano, ano, ano!“ vypískli nadšeně kluci.

Maršál Koněv začal hrát píseň o kometě a kluci jeho sytému barytonu zpívali svými čistými hlásky vokály: „O vodě. O lásce. O zradě.“.

Byl to ten nejlepší lampionový průvod, jaký kdy zažili.

„Musíme si, hoši, zajít co nejdřív na koncert Jarka Nohavici,“ řekl pak Standa Novák, když se hoši rozcházeli před svými domovy, „taková jedna písnička Jarka Nohavici dá člověku víc než deset vysokých škol.“

„Když slyším slova pražská kavárna, sahám po revolveru!“ vykřikl na to Čermák a s tím se i chlapci z „Felixe Dzeržinského“ pro dnešek rozloučili, aby se jim pak v noci zdálo, že už jsou z nich velcí a dospělí soudruzi.