Napadne zítra NATO Rusko jako před 80 lety napadl Hitler Sovětský Svaz?

Před osmdesáti lety poslaly Spojené státy americké do Sovětského svazu Hitlera, aby zničil první stát dělníků a rolníků. Ale díky soudruhovi Stalinovi splakali fašisté nad výdělkem

Byl letní sobotní letní podvečer, když Lavrentij Berija vstoupil do kremelské pracovny soudruha Stalina.

„Pojď na moji hruď, drahý krajane!“ zvolal soudruh Stalin a srdečně začal Beriju líbat, švehole, „jsme nejen komunisté, ale i krajané, radost z našeho setkání tedy musí být dvojnásobná!“

Lavrentije Beriju knír soudruha Stalina samozřejmě příšerně šimral, ale Berija pochopitelně nedal na sobě nic znát.

Ale byl to sám soudruh Stalin, který se, když povolil své přátelské objetí, rozesmál: „Šimral tě můj knír, hehe!“

„Ani trochu, soudruhu Staline!“ zalhal Berija.

Ale soudruh Stalin se rozesmál ještě víc: „Nezapírej! Všechny můj knír šimral! Nejvíc Ježova, dej mu pánbůh věčnou slávu! Kdybys viděl, jak se vždy pitvořil! Mohl jsem se potrhat smíchy, hehe!“

Smích soudruha Stalina byl tak srdečný, že Berijovi nezbylo než říct pravdu: „Trochu mě tvůj knír šimral, soudruhu Staline!“

„No tak vidíš, hehe!“ dal soudruh Stalin Berijovi přátelskou herdu do zad a dodal, „dnes se mne nemusíš ani trochu bát! Dnes nejsem takový netvor, jako jindy. Jestli chceš, můžeš mi vylézt na záda a jezdit na mně jako na koníkovi!“

„Já?“ podivil se překvapeně Berija.

„Jo, ty! Budu tě vozit jako na koníkovi, třikrát s tebou objedu Rudé náměstí, hehe. Tak na co čekáš? Hyjé, hehe!“ soudruh Stalin se rozesmál, ale Berijovi do smíchu nebylo, představa, že by měl na soudruhovi Stalinovi jezdit jako na koni, ho děsila.

„Já...“ zakoktal Berija a, celý zrudnuv, vyrazil ze sebe, „to přece nejde, abych jezdil na soudruhovi Stalinovi jako na koni! Co by tomu řekl sovětský lid a vůbec všechen světový proletariát?!“

Sotva to Berija řekl, soudruh Stalin se přestal smát.

„Samozřejmě, že to nejde, abys na mě jezdil na koni,“ řekl ledově soudruh Stalin, ale pak opět vybuchl smíchem, „ale měl jsi strach, hehe, co? Že bys na mě musel jezdit jako na koni, hehe! Ukaž, nepodělal ses, hehe! Nepodělal, to se hned pozná Gruzínec! Rus by se z toho podělal, ale Gruzínec ne, hehe!“

„Já...,“ zakoktal Berija.

„Nemusíš se mě bát,“ položil Stalin svoji ruku na Berijovo rameno a přátelsky dodal, „dnes se mě nemusí nikdo bát. Dnes je letní slunovrat, zázračný den, kdy jsem veselý a přátelský člověk. A víš proč?

Protože právě na letní slunovrat jsem se rozhodl, že zběhnu se semináře a budu se věnovat revoluční práci.

Dovedeš si mě představit jako popa?

Měl bych plnovous, vlasy spletené do copu, obrovské břicho, červený nos a naháněl bych lidem strach, hehe!

A víš, co je na tom nejlepší?

Že obrovské břicho a červený nos mám stejně, hehe, a strach lidem naháním taky, hehe!“

Soudruh Stalin se zase rozesmál a smál se dobře deset minut, než se ho Berija odvážil přerušit.

„Soudruhu Staline, já...“ řekl nesměle.

Ale i to stačilo, aby se soudruh Stalin přestal smát.

„Já vím, co jsi mi přišel říct,“ řekl soudruh Stalin a smutně si povzdychl, „člověk před tím neuteče, ani když je slunovrat. Svinská politika, víc člověku bere, než mu dává. Jsou všichni popraveni?“

Berija přikývl: „Ano, všichni, kdož šířili dezinformaci, že nás zítra Hitler napadne, jsou popraveni. Nikdo už nebude zpochybňovat politiku soudruha Stalina špiněním našeho nejvěrnějšího spojence, Hitlerova Německa.“

Soudruh Stalin přikývl: „Dobře. Jejich krev nepošpinila moje ruce. Nikomu nevěřím víc než Hitlerovi, ani tobě tak nevěřím jako mu. Nenávidí Západ ještě víc než já, za to, jak ponížil Německo. Proto jsem ho vyzbrojil, proto mu dodávám suroviny. On je můj trumf proti Západu. Společně srazíme Západ na kolena a já prostě nedovolím, aby západní agenti zpochybňovali moji politiku špinavými pomluvami, že nás Hitler zítra napadne.

Ti, co byli popraveni, poznali svůj omyl tím nejlepším možným způsobem, není člověk, není problém, hehe.“

Soudruh Stalin se zase zasmál, ale už ne tak vesele.

„Mám nechat zatknout a popravit i ty, kteří zatkli a popravili šiřitele té ohavné pomluvy?“ zeptal se Berija rychle i proto, aby přerušil smích soudruha Stalina, z něhož mu běhal mráz po zádech.

„Samozřejmě, že je zatkni a poprav. Kdoví, co jim všechno při výsleších navyprávěli,“ řekl soudruh Stalin a dodal, „když už jsme u toho, víš, že soudruh Lenin byl taky agent placený americkým kapitálem?“

„Panebože!“ pokřižoval se Berija.

„Přiznala to Krupská hodinu před svojí smrtí. Detailně popsala způsob, jakým Trockij předával peníze od amerických kapitalistů, rozuměj Židů, Leninovi. Dělali na jedněch moskevských záchodcích, fuj!

Podle plánu amerických kapitalistů Lenin měl v roce 1925 prodat Rusko Americe za symbolickou cenu 1 rublu. Naštěstí jsem ho předtím stačil ještě otrávit, takže k tomu nedošlo,“ vážně pokýval soudruh Stalin.

„Soudruhu Staline, zachránil jsi nás před americkým imperialismem!“ vrhl se Berija soudruhovi Stalinovi k nohám.

„No tak, co to děláš? Nemusíš mi líbat holínky, nejsem přece car, jsem jen docela obyčejný komunista jako ty, a každý správný komunista nenávidí západ stejně, jako ho nenávidí Hitler.

My dva, myslím Hitlera, ne tebe, dokážeme spolu ještě velké věci. A pak se ho zbavím stejně jako Trockého. To, že se u našich hranic shromažďuje velké množství německé vojenské techniky nic neznamená. Je Slunovrat, to Germáni slaví ty svoje pohanské svátky. Západ chce mezi nás vrazit klín a proto mě straší.

Ale jsou hranice, a tím myslím hranice, Sovětského svazu, které nelze překročit, každá západní provokace bude tvrdě potrestána, celý Západ je prošpikovaný agenty Kominterny, žádný útok, žádná operace Barbarossa zítra nebude, rozumíš?“ podíval se soudruh Stalin tázavě na Beriju.

Ten přikývl: „Rozumím. Žádný útok na Sovětský svaz nebude. Zítra ani nikdy jindy, soudruhu Staline!“

„Přesně tak,“ přikývl soudruh Stalin a objal Beriju kolem ramen, „někdy si musíme spolu zajet do Tiflisu, jen tak inkognoto, zavzpomínat na staré časy, časy mládí.

Co říkáš?

Někdy na podzim, to je Tiflis nejkrásnější. Moskva je nejkrásnější teď, když je slunovrat, ale Tiflis, Tiflis je nejkrásnější na podzim, to žádný Rus nikdy nepochopí.

Jo, málem bych zapomněl a co Sorge, ta svoloč?“

„Už se na tom pracuje, soudruhu Staline. Němečtí soudruzi z Abwehru už na tom pracují, Japonci ho už brzy zatknou,“ referoval Berija.

„To jsem rád. A teď si konečně zapalím dýmku a vykouřím si ji tuhle venku na lavičce pod stromem, vždyť je tak krásně, ptáčci zpívají, sluníčko svítí, co víc potřebuje sovětský člověk ke štěstí?“ řekl soudruh Stalin a vytáhl z kapsy své uniformy ručně vyšívaný váček s tabákem, aby si nacpal dýmku, kterou mu věnovali kolchozníci z kolchozu Stalinská cesta a spokojeně bafaje, si lebedil, „tak zítra máme zase neděli. Konečně si odpočineme na chvilku od politické práce, čert aby ji vzal!

Vasja má na vysvědčení samé jedničky, zítra si s ním budu muset vážně promluvit.

,Tak a tak, milý synku,‘ řeknu mu a posadím si ho na kolena, ,to přece nejde, aby měl na vysvědčení, jak já teď budu vypadat, co mě asi napíše Pravda?

Že jsem špatný otec a aspoň jednou bude mít Pravda, musíš se učit, učit, učit!‘

Že je dnes krásně, Lavrenitiji!

A zítra bude ještě krásněji, věř mi, Lavrentiji, starému komunistovi, kdepak válka!“

Byl letní sobotní letní podvečer, když Lavrentij Berija vstoupil do kremelské pracovny soudruha Stalina.

„Pojď na moji hruď, drahý krajane!“ zvolal soudruh Stalin a srdečně začal Beriju líbat, švehole, „jsme nejen komunisté, ale i krajané, radost z našeho setkání tedy musí být dvojnásobná!“

Lavrentije Beriju knír soudruha Stalina samozřejmě příšerně šimral, ale Berija pochopitelně nedal na sobě nic znát.

Ale byl to sám soudruh Stalin, který se, když povolil své přátelské objetí, rozesmál: „Šimral tě můj knír, hehe!“

„Ani trochu, soudruhu Staline!“ zalhal Berija.

Ale soudruh Stalin se rozesmál ještě víc: „Nezapírej! Všechny můj knír šimral! Nejvíc Ježova, dej mu pánbůh věčnou slávu! Kdybys viděl, jak se vždy pitvořil! Mohl jsem se potrhat smíchy, hehe!“

Smích soudruha Stalina byl tak srdečný, že Berijovi nezbylo než říct pravdu: „Trochu mě tvůj knír šimral, soudruhu Staline!“

„No tak vidíš, hehe!“ dal soudruh Stalin Berijovi přátelskou herdu do zad a dodal, „dnes se mne nemusíš ani trochu bát! Dnes nejsem takový netvor, jako jindy. Jestli chceš, můžeš mi vylézt na záda a jezdit na mně jako na koníkovi!“

„Já?“ podivil se překvapeně Berija.

„Jo, ty! Budu tě vozit jako na koníkovi, třikrát s tebou objedu Rudé náměstí, hehe. Tak na co čekáš? Hyjé, hehe!“ soudruh Stalin se rozesmál, ale Berijovi do smíchu nebylo, představa, že by měl na soudruhovi Stalinovi jezdit jako na koni, ho děsila.

„Já...“ zakoktal Berija a, celý zrudnuv, vyrazil ze sebe, „to přece nejde, abych jezdil na soudruhovi Stalinovi jako na koni! Co by tomu řekl sovětský lid a vůbec všechen světový proletariát?!“

Sotva to Berija řekl, soudruh Stalin se přestal smát.

„Samozřejmě, že to nejde, abys na mě jezdil na koni,“ řekl ledově soudruh Stalin, ale pak opět vybuchl smíchem, „ale měl jsi strach, hehe, co? Že bys na mě musel jezdit jako na koni, hehe! Ukaž, nepodělal ses, hehe! Nepodělal, to se hned pozná Gruzínec! Rus by se z toho podělal, ale Gruzínec ne, hehe!“

„Já...,“ zakoktal Berija.

„Nemusíš se mě bát,“ položil Stalin svoji ruku na Berijovo rameno a přátelsky dodal, „dnes se mě nemusí nikdo bát. Dnes je letní slunovrat, zázračný den, kdy jsem veselý a přátelský člověk. A víš proč?

Protože právě na letní slunovrat jsem se rozhodl, že zběhnu se semináře a budu se věnovat revoluční práci.

Dovedeš si mě představit jako popa?

Měl bych plnovous, vlasy spletené do copu, obrovské břicho, červený nos a naháněl bych lidem strach, hehe!

A víš, co je na tom nejlepší?

Že obrovské břicho a červený nos mám stejně, hehe, a strach lidem naháním taky, hehe!“

Soudruh Stalin se zase rozesmál a smál se dobře deset minut, než se ho Berija odvážil přerušit.

„Soudruhu Staline, já...“ řekl nesměle.

Ale i to stačilo, aby se soudruh Stalin přestal smát.

„Já vím, co jsi mi přišel říct,“ řekl soudruh Stalin a smutně si povzdychl, „člověk před tím neuteče, ani když je slunovrat. Svinská politika, víc člověku bere, než mu dává. Jsou všichni popraveni?“

Berija přikývl: „Ano, všichni, kdož šířili dezinformaci, že nás zítra Hitler napadne, jsou popraveni. Nikdo už nebude zpochybňovat politiku soudruha Stalina špiněním našeho nejvěrnějšího spojence, Hitlerova Německa.“

Soudruh Stalin přikývl: „Dobře. Jejich krev nepošpinila moje ruce. Nikomu nevěřím víc než Hitlerovi, ani tobě tak nevěřím jako mu. Nenávidí Západ ještě víc než já, za to, jak ponížil Německo. Proto jsem ho vyzbrojil, proto mu dodávám suroviny. On je můj trumf proti Západu. Společně srazíme Západ na kolena a já prostě nedovolím, aby západní agenti zpochybňovali moji politiku špinavými pomluvami, že nás Hitler zítra napadne.

Ti, co byli popraveni, poznali svůj omyl tím nejlepším možným způsobem, není člověk, není problém, hehe.“

Soudruh Stalin se zase zasmál, ale už ne tak vesele.

„Mám nechat zatknout a popravit i ty, kteří zatkli a popravili šiřitele té ohavné pomluvy?“ zeptal se Berija rychle i proto, aby přerušil smích soudruha Stalina, z něhož mu běhal mráz po zádech.

„Samozřejmě, že je zatkni a poprav. Kdoví, co jim všechno při výsleších navyprávěli,“ řekl soudruh Stalin a dodal, „když už jsme u toho, víš, že soudruh Lenin byl taky agent placený americkým kapitálem?“

„Panebože!“ pokřižoval se Berija.

„Přiznala to Krupská hodinu před svojí smrtí. Detailně popsala způsob, jakým Trockij předával peníze od amerických kapitalistů, rozuměj Židů, Leninovi. Dělali na jedněch moskevských záchodcích, fuj!

Podle plánu amerických kapitalistů Lenin měl v roce 1925 prodat Rusko Americe za symbolickou cenu 1 rublu. Naštěstí jsem ho předtím stačil ještě otrávit, takže k tomu nedošlo,“ vážně pokýval soudruh Stalin.

„Soudruhu Staline, zachránil jsi nás před americkým imperialismem!“ vrhl se Berija soudruhovi Stalinovi k nohám.

„No tak, co to děláš? Nemusíš mi líbat holínky, nejsem přece car, jsem jen docela obyčejný komunista jako ty, a každý správný komunista nenávidí západ stejně, jako ho nenávidí Hitler.

My dva, myslím Hitlera, ne tebe, dokážeme spolu ještě velké věci. A pak se ho zbavím stejně jako Trockého. To, že se u našich hranic shromažďuje velké množství německé vojenské techniky nic neznamená. Je Slunovrat, to Germáni slaví ty svoje pohanské svátky. Západ chce mezi nás vrazit klín a proto mě straší.

Ale jsou hranice, a tím myslím hranice, Sovětského svazu, které nelze překročit, každá západní provokace bude tvrdě potrestána, celý Západ je prošpikovaný agenty Kominterny, žádný útok, žádná operace Barbarossa zítra nebude, rozumíš?“ podíval se soudruh Stalin tázavě na Beriju.

Ten přikývl: „Rozumím. Žádný útok na Sovětský svaz nebude. Zítra ani nikdy jindy, soudruhu Staline!“

„Přesně tak,“ přikývl soudruh Stalin a objal Beriju kolem ramen, „někdy si musíme spolu zajet do Tiflisu, jen tak inkognoto, zavzpomínat na staré časy, časy mládí.

Co říkáš?

Někdy na podzim, to je Tiflis nejkrásnější. Moskva je nejkrásnější teď, když je slunovrat, ale Tiflis, Tiflis je nejkrásnější na podzim, to žádný Rus nikdy nepochopí.

Jo, málem bych zapomněl a co Sorge, ta svoloč?“

„Už se na tom pracuje, soudruhu Staline. Němečtí soudruzi z Abwehru už na tom pracují, Japonci ho už brzy zatknou,“ referoval Berija.

„To jsem rád. A teď si konečně zapalím dýmku a vykouřím si ji tuhle venku na lavičce pod stromem, vždyť je tak krásně, ptáčci zpívají, sluníčko svítí, co víc potřebuje sovětský člověk ke štěstí?“ řekl soudruh Stalin a vytáhl z kapsy své uniformy ručně vyšívaný váček s tabákem, aby si nacpal dýmku, kterou mu věnovali kolchozníci z kolchozu Stalinská cesta a spokojeně bafaje, si lebedil, „tak zítra máme zase neděli. Konečně si odpočineme na chvilku od politické práce, čert aby ji vzal!

Vasja má na vysvědčení samé jedničky, zítra si s ním budu muset vážně promluvit.

,Tak a tak, milý synku,‘ řeknu mu a posadím si ho na kolena, ,to přece nejde, abys měl na vysvědčení jenom jedničky, jak já teď budu vypadat, co o mě asi napíše Pravda?

Že jsem špatný otec a aspoň jednou bude mít Pravda pravdu, musíš se učit, učit, učit!‘

Že je dnes krásně, Lavrenitiji!

A zítra bude ještě krásněji, věř mi, Lavrentiji, starému komunistovi, soudruhovi, kdepak válka!“